Kryštofovo údolím až na vrchol aneb výlet, který se nesetkal s pochopením

Ahoj, minulý víkend jsem měla trávit sama v Praze, ale úplně se mi nechtělo ho promrhat u počítače a nebo procházkou městem. Víte, že já tyto procházky mám ráda, tentokrát jsem se ale rozhodla, že se raději podívám někam do přírody. Jsem od jakživa posera a proto jsem se bála sama vyrazit někam, kde to neznám. Ještěd miluji, vede na něj několik turistických tras a ne po každé jsem šla a tak byl cíl výletu dost jasný. Jelikož jsem jela sama, mohla jsem si naplánovat i delší trasu, která nakonec měla 26,2 km s převýšením 1080 m. 

Když jsem do Liberce dorazila, přivítaly mě docela děsivě vypadající mraky. Byly tmavě šedé a vypadaly, že se mi každou chvíli za něco pomstí. Došla jsem si do Tesca koupit svačinu a vyrazila jsem svou trasu. Hned po pár metrech jsem se začala proklínat za to, co jsem si to vybrala za cestu, protože vedla snad tou nejděsivější částí Liberce. Samý průmysl a divně vypadající autoopravny. Já, jakožto velký zločinožrout, jsem okamžitě za každým plotem začala vidět vrahy a násilníky. 

Jestliže ode mě budete chtít tip na správný začátek výletu, tak je to rozhodně projít bažinou a umáčet si boty hned v první půl hodince výletu. V první třičtvrtě hodince na sebe nechat skočit psa a odcházet s jeho packou obtisknutou mezi nohami a následně po první hodince na sebe omylem vylít část svého pití. To ale dělejte pouze v případě, že jdete do kopce, to je vám pravděpodobně docela teplo. 

Svůj výběr trasy jsem trochu proklínala i na stezce Karlov pod Ještědem - Kryštofovo údolí, protože jeho část byla mokrá, bahnité a ve vysoké trávě, tudíž ten nejlepší recept na držkopád. Ten jsem ale zvládla nehodit a přišla jsem do Kryštofovo údolí, které mě naprosto učarovalo! Malebná vesnička s horskými prvky. V Kryštofovo údolí jsem i zjistila, že je tu ten boží, velký viadukt, který se doporučuje na výlety! Okamžitě jsem si upravila trasu tak, abych šla kolem. A stálo to za to. (A taky jsem se vyhnula přechodu ne úplně malého kopce, takže dvojitá výhra!)

Z Kryštofovo údolí na mě už čekala stezka s názvem hřebenovka. Na začátku byla celá rozježděná od těžební techniky, takže se v ní nedalo jít. Fakt nechápu, proč musí jezdit po turistických trasách, když už mají pocit, že musí kácet. Ani na začátku a ani na konce mi ale hřebenovku nepřipomínala. Každopádně to byl zatím můj nejdelší výstup na Ještěd, ale nejpohodovější. Hodně do kopce to bylo jen na začátku, pak v půlce a pak se šlo do tak mírného kopce, že jsem to ani nepoznala. Závěrečný lehký výstup je u všech tras stejný. A možná jsem doufala, že tam nebude jezdit tolik aut, ale bohužel. 

Když jsem dorazila na vrchol Ještědu, byly všude mraky, foukalo to a byla zima. Myslela jsem si, že si jen rychle sním něco k sváče, přece jen mi bylo líto tam jít 22 kilometrů a pak se tam jenom otočit na patě, a jít dolů. Nakonec ale stačilo počkat pět minut, začalo svítit Slunce, oteplilo se a Liberec se odhalil. Na Ještědu jsem už byla 4x a jen na prvním a na posledním výstupu, jsem ho viděla. Nakonec jsem si tam tu sváču pořádně vychutnala, poslechla si zpěv a hru na kytaru od opilých Rusů, lokla si své Coca Coly, kterou jsem si jako odměnu nesla a vydala se zpět do Liberce. Přece jen pořád foukal ten vítr a mně začala být zima. A taky jsem chtěla stihnout dřívější bus a nepřijet domů až po osmé, že jo.

Cesta dolů byla už brnkačka, Ještěd jsem seběhla dolů za nějakých 35 minut. Mapy.cz ukazovaly minut 53, ale nenechala jsem se jimi zastrašit. Celkově byly o hodně pomalejší než já celou cestu. Zpět jsem šla klasicky po modré turistické. Šlo by to i příměji, přímo pod lanovkou, ale to jsem šla jednou a úplně mě to neokouzlilo. Je to prostě moc prudký kopec, šla bych to beztak déle než po té modré. 

Vrátila jsem se do Prahy a můj výlet se nesetkal s pochopením. "A proč jsi neřekla někomu, ať jede s tebou? To se ti chtělo samotné?". Ano. Chtělo. Ono se blbě shání člověk, který by šel s vámi, když máte všechny kamarády na jihu Čech a nebylo by pro ně jednoduché se zabalit a jet na druhou stranu republiky. Samozřejmě jsem se rozhodla pořádně až v sobotu, že pojedu. A za druhé, kdybych s sebou někoho vzala, musela bych radikálně zkrátit trasu a to jsem upřímně nechtěla. Chtěla jsem si tam dokázat, že zvládnu vyrazit na výlet i sama. Že nejsem odkázaná na to, abych si nonstop někoho sháněla. Nebaví mě to. Chtěla jsem si i dokázat, že zvládnu jít sama v pro mě neznámé krajině. Znala jsem až posledních 5 km z celého výletu. Byl to pro mě velký krok z mé komfortní zóny. Ani jsem se nebála, že neustojím tu samotu, ale že se spíš někde rozklepu strachy. Třeba i z divně hýbající se větve. Ten strašpytel ve mě. A snad 2/3 celé trasy jsem šla úplně sama a nikde nikdo. Jsem šťastná, že jsem to zvládla a myslím, že mě to svým způsobem posílilo!

Byli jste už na Ještědu? Jaký máte názor na cestování v jednom?

Těším se u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Sledujte můj YouTube kanál - zde