Přišel 14. týden tohoto divného roku a mně se zalíbilo téma v blogerské výzvě. Dnešním tématem je životní lekce, kterou jsem se naučila. Sice jsem dlouho přemýšlela nad tím, o čem bych vám mohla napsat, ale nakonec jsem přišla na jednu situaci, kterou si pamatuji doteď a o které vám dnes napíšu.
Bylo to někdy před deseti lety, já jsem zrovna chodila do deváté třídy základní školy a byla desátá přestávka. Ta velká na svačinu po druhé vyučovací hodině, říkali jste jí taky tak? Nevím, jak k tomu došlo, ale najednou jedna má spolužačka rozhazovala kolečka salámu ze své svačiny po třídě. (Jo, byla to kravina, ale o to tu teď nejde.) Některá kolečka skončila na stropě, některá zase na stěnách. Celá třída se tomu hrozně smála a nakonec padla domluva, že až bude třídní zjišťovat, kdo to byl, přihlásíme se všichni.
Já jsem byla, a pořád jsem, hrozně pravdomluvná, dělá mi problém sebemenší nepravdu vůbec vyslovit, a taky důvěřivá. A tak jsem tu naši nepsanou domluvu brala jako fakt. Když pak třídní učitelka zjišťovala, co se vlastně dělo, spolužačka, která to měla celé na svědomí, se přiznala. Pak přišla otázka, kdo to udělal s ní. A tak jsem se přidala a ke mně ještě jedna spolužačka. "Naštěstí" se stačilo přihlásit a ne to nějak dlouze komentovat. To bych asi nezvládla. Z celé třídy jsme to dodržely jen my dvě. A pak jsme musely třídní podepsat smlouvu, že ty mastné fleky zamalujeme. No, jděte na patnáctileté puberťáky se smlouvou, my jsme vůbec nevěděly, co smlouva je!
Naučilo mě to, že ne všichni dodrží své sliby. Že slova jsou prázdná, nejsou-li činy. Jsem sice na jednu stranu důvěřivá a taková, že lidem chci věřit, zároveň mám ale pochybnosti při každých slovech. Bojím se těm slovům věřit, nejsou-li činy. Potřebuji vidět činy a ne slyšet slova. Naučilo mě to, že lidi si radši budou krýt své zadky a nebudou tu pro ostatní, když v tom uvidí až moc velkou námahu. Že se člověk musí spoléhat vždy jenom na sebe. A že i ta vděčnost za loajalitu časem zmizí.
Budete se mnou také sdílet nějakou svou životní lekci? :)
Budete se mnou také sdílet nějakou svou životní lekci? :)
Těším se na vás u dalšího článku,
Lenka
Lenka
Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde
V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥
Jee, to je docela smutné, hlavně proto, že se v tom sama vidím, alespoň jaká jsem bývala. Také hodně důvěřivá a až možná blbá a hodně lidí toho opravdu zneužívalo, ale naštěstí jsem se už také poučila a už taková nejsem.
OdpovědětVymazatA zajímavé zamyšlení a nápad na článek!
Tak to jsem ráda, že už ses taky poučila! :)
VymazatDěkuji :) ♥
Smutná lekce, ale na druhou stranu upřímná a ze života. Kdybych měla vypsat lekci, která mi vyskočila jako první na mysl, byl by to hrozně dlouhý a hodně nepřehledný komentář. Nicméně když to shrnu, šlo o to, že jsem měla kamarádku, která byla zvyklá jen brát a brát a nedávat nic zpět. Když potřebovala, pomohla jsem. Když zavolala, přiběhla jsem. Pak nastal zvrat, kdy jsem si toho začala všímat, po nějaké době jsem ji lehce upozornila a ona byla ublížená. Takže jsem se rozhodla jednat tvrdě a nenechat se tahat za nos. :)
OdpovědětVymazatLucka z Seriouszone
Jej, to je taky docela tvrdá lekce... ale dobře, že si to s ní utnula, takovýhle lidi nás jen vyčerpávají! :)
VymazatDalo by se říci, že něco podobného jsem se naučila i já a podle mě na tohle časem přijde každý člověk. Slova jsou zbytečná, pokud nejsou naplněna skutky - přesně jak píšeš a je velmi důležité si tohle uvědomit a nespoléhat, že vždy každý bude mluvit pravdu a splní co slíbí..
OdpovědětVymazatMluvíš mi z duše...:)
VymazatTento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazatTo je vážně parádní příběh :D :D salámová kolečka.. ta představa je fakt skvělá. Ale naprosto souhlasím, děcka se ve škole umí vždycky tak maximálně chvástat a pak když má dojít na činy, tak skutek utek..
OdpovědětVymazatJinak desátá? Vážně? :D tak to slyším poprvé .. u nás to byla vždycky velká přestávka prostě.
Jo, salám :D jako vypadalo to skvostně :D :D
VymazatFakt? u nás na jihu se tomu vždycky říkalo desátá :) :D
Zajímavý příběh, u kterého sis určitě v té době neříkala, že si vezmeš poučení. To vždy u mně přijde až časem... Bohužel si na žádný podobný příběh/životní lekci nevzpomenu.
OdpovědětVymazatJo, přesně. Prostě jen chvilkové naštvání na celou třídu, ale kolik věcí v tom teď vidím, je to až k neuvěření :)
VymazatNevadí, taky jsem nad tím přemýšlela dva dny a okamžitě bych taky neměla co říct :)
Zajímavý příběh v kterém se našel každý z nás, alespoň teda já jo protože taková jsem bývala i dříve až moc důvěřivá a blbá ale v životě jsem dostala hodně lekci a kopanců, že jsem si z nich vzala dost ponaučení. Myslím si, že každý člověk na to postupem věku přijde.
OdpovědětVymazatJo, na střední se člověk naučí spoustu věcí. Nebo vlastně ještě na základce.
OdpovědětVymazatJá jsem se asi poučila z toho, že nesmím o nikom mluvit za jeho zády, pokud nechci, aby to zjistil. :) Takže už mu to můžu rovnou říct sama nebo si to nechat pro sebe. :)
Podobné lekce jsem dostala také... poslední lekci jsem dostala nedávno, s někým jsem se vídala, napřed jsem nevěřila, pak se příliš otevřela a čím víc jsem se otevírala a myslela, že nás to sblíží, tím víc se oddaloval... naučilo mě, že důvěra oboustranná nepřijde hned a je to proces, na kterém je třeba pracovat a není dobré o sobě hned vše říct, když toho člověka můžeš rychle i ztratit, když je v tvém životě nový. :)
OdpovědětVymazatSomethingbykate