leden nemám moc ráda, protože to je pro mě měsíc, kdy se nic pořádného neděje, protože pořád dokola řeším jen zkoušky. Ty jsem v pondělí ale už dořešila a tak mám teď naštěstí už chvíli volno a můžu si užívat prázdniny.
Ani vlastně nedokážu říct, jaké bylo letošní zkouškové. Měla jsem totiž morálku úplně povolenou a bylo mi docela jedno, jaké známky dostanu. Chtěla jsem hlavně prolézt. To se mi naštěstí povedlo, žádnou zkoušku jsem opakovat nemusela, ale na druhou stranu jsem nedostala ani jedno A. Nijak mě to ale netrápí, hlavně že to mám za sebou. Měli jsme letos 6 zkoušek a na to nejsem zvyklá, protože na bakaláři jsme měli tak 4-5. No v posledním semestru jen 2 kvůli státnicím. Takže letos jsem dělala dvě už v prosinci v předtermínech a zbylé jsem se snažila udělat co nejrychleji, abych si od té školy mohla pořádně odpočinout.
Přes leden jsem se ale snažila věnovat i jiným věcem, než je jen škola. Přece jenom nejde úspěšně studovat a nevěnovat se ničemu jinému. To byste z toho prostě zcvokli. Proto, když se mě mamka ptala, jestli nepojedeme na lyže den před mou poslední zkouškou, řekla jsem, že pojedeme. Potřebovala jsem si trochu odpočinout. Docela mě ale zarazilo, kolik sněhu na horách není. Pamatuji si, kdy se v tomto středisku nedalo přes závěje ze silnice ani vidět a teď tam po závějích nebyla ani stopa. A pak někdo bude tvrdit, že globální oteplování není problém. Dnes (28.1.) byla dokonce bouřka a to je už fakt hodně zvrácený!
V lednu jsem projevila snahu se naučit brzdit na bruslích. Nevím, jestli jsem vám to psala, ale když jsem byla v prosinci na zimáku, pod nohy mi spadl nějaký pán s malým dítětem. Jejich chybou, prostě dělali kraviny. Já jsem ale absolutně neuměla zabrzdit a tak jsem musela šikovně spadnout přes ně. A oni se ani neomluvili. Řekla jsem si, že je na čase to změnit a nechala jsem se od spolužáka učit brzdit. Hokejistu sice nepřipomínám ani zdaleka, ale jsem už schopná zastavit dříve, než o mantinel a nebo čekáním, až se to prostě zastaví samo.
No, toto je bohužel vše, co mohu ke svému lednu říct. Doufám, že vy jste ten svůj měli záživnější!
už od Vánoc mám na kartě nafocené spotřebovance, ještě jsem je ale ani nepřetáhla do počítače. Nějak nemám náladu si jen tak povídat o kosmetice, ale vždy mi přeletí přes nos něco "hlubšího", o čem vám chci napsat. Dnes jsem se koukla na téma blogerské výzvy na tento týden a zamyslela jsem se. Jednu oblíbenou knihu sice nemám, když mám čas, tak čtu ráda, takže jich mám oblíbených plno, ale rozhodla jsem se, že to vezmu z trochu jiného úhlu pohledu. Řekla jsem si, která z těch knížek, které mám v knihovničce, mě alespoň trochu ovlivňuje. Okamžitě mi padly do očí ty od Ládi Zibury. A proto vám dnes povím, v čem na mě mají jeho knihy vliv.
Když jsem byla malá, jezdili jsme s rodiči sice na dovolené do zahraničí, vždy to ale bylo s nějakou cestovkou. A vždy vlastně jenom k moři na válení se. Jednou za pobyt jsme se sice vydali na výlet, ale stejně jsem z toho v tu dobu nebyla moc moudrá, takže mi to vlastně bylo tak nějak jedno. Čím jsem ale byla starší, tím méně jsem tyto válecí se dovolené měla ráda. Jo, je fajn si jen tak odpočinout, ale tak den a dva. Nezažila jsem ale jiné, takže jsem to vlastně nijak neřešila a prostě jezdila s rodiči na válecí dovolené.
Pak jsem si našla kluka, který měl taky rád tyto nic nedělací dovolené. Naštěstí jsem ale neznala nic jiného, tak mi to stále tolik nevadilo, ale už jsem začínala mít tendence alespoň chodit na delší procházky večer. Když jsme spolu, s jeho bráchou a jeho holkou ale byli na poslední dovolené, už jsem začínala pořádně přicházet na to, že mě to vlastně nebaví. Vždy dopoledne to šlo, to jsem si četla na pláži, jelikož byl ještě stín. Odpoledne se ale už nebylo kde schovat a zrovna jsme vychytali ty nejteplejší dny, takže se šlo fakt jen válet a nebo koupat. Celý týden. No, prý jsem pak už vypadala otráveně. A toto byla vlastně poslední cestovková dovolená, na které jsem byla.
Když jsem si na další léto vymyslela, že se chci kouknout také na sever a ne na jih jen k moři, rozhodla jsem se, že si prostě vše zařídím sama. Poprvé. Zmobilizovala jsem kamarádku, koupila letenky a zabookovala Airbnb byt v centru Osla a dala jsem šanci tomu si dovolenou naplánovat čistě sama. Z mého plánování nakonec naprosto sešlo, protože jsem ho ve výsledku odložila až do té doby, než jsme přistály v Oslu a mě došlo, že to teda nebudu plánovat vůbec, protože vlastně nevidím jediný důvod, proč bych měla. Co budeme dělat následující den jsme proto řešily až večer před ním a musím říct, že mě to fakt nadchlo! Další dovolené jsem proto už absolvovala jen tímto způsobem.
Někdy před cestou do Osla jsem četla i první knížku od Ládi, 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Láďa ve svých knížkách líčí, jak cestuje úplně sám a většinou pěšky, na kole a nebo stopem. Spí na různých místech pod širákem a nebo u někoho doma. Jen tak a nebojí se. Jeho cesty jsou asi stejně (ne)organizované jako naše dovolená do Osla. Jeden den se rozhodne změnit plán a tak je najednou vše jinak. Ale hlavní poselství, které jsem si z těch knih vzala je dost logické, ale mně to dříve nedocházelo. Když člověk bude jezdit na válecí dovolené s cestovkami, nikdy danou zemi nepozná. Válet se může i ve svém městě na koupáku. Nejlepší je prostě vypravit se mezi místňáky a chodit do restaurací a obchodů, kam chodí právě místňáci.
Proto, když teď někam jedu, se chci vždycky podívat do čtvrtí, kde bydlí jen místní a nejsou turismem dotknutý. V Oslu jsme procházeli čistě obytnou čtvrť, kde prostě nic není. V Berlíně jsme všude chodili pěšky, aby nás cesty zavedly i přes místa, které v TripAdvisoru nenajdete. V Bratislavě jsem prostě nutně musela vidět Petržaľku! V Kodani opět místní obytné čtvrti a moderní architekturu. Po Florencii jsme taky nejčastěji chodili pěšky a následně stopovali a dozvěděli jsme se něco málo od místních. A v tomto duchu už chci vést všechny své dovolené. A taky, pokud možno, co nejmíň plánovat. Přece jen mi přijde lepší se nechat unášet daným momentem a ne vědět, že za půl hodiny už musíte být na Aker Brygge.
Ve stránkách knížky od Ládíka se i učím věřit lidem a nemyslet si, že mi hned každý ublíží a nebo přinejmenším okrade. Jestli jste jeho knížky někdy četli, tak víte, jak důvěřivě se všude chová a že se mu to vlastně ještě nikdy nevymstilo. Maximálně díky tomu zažil věci, o kterých může teď dlouze mluvit. Myslím, že mě nikdy žádné knihy neovlivnily, jako právě tyto. A vlastně bych už s cestovkou asi nikam nejela. Ale nikdy neříkej nikdy.
Ne, že bych cestovky úplně odsuzovala, chápu, že pro lidi, kteří se ani trochu nedomluví anglicky nebo nějak jinak, je to dar. Že díky ním mohou někam vyjet. Ale jestli se alespoň trochu domluvíte, rozhodně cestovky ze svých cest vynechte! Nebo si alespoň vybírejte poznávací dovolené. Je mi jasné, že je tu argument, že bez průvodců se téměř nic nedovím, ale pro mě je důležitější na daném místě být a vnímat, jak se tam cítím, než vědět, který panovník dané sídlo nechal postavit. Ruku na srdce, stejně to budu vědět tak pět minut a pak to pod návalem dalších informací zapomenu.
Jej, to jsem to trochu přehnala. Co se ale dá dělat! Nechala jsem čistě téct myšlenky a toto z toho vzniklo. Jo, myslím, že si Verča zpracování tohoto tématu asi představovala dost jinak, když ho zadávala, ale tohle je prostě mé pojetí.
Jaká je vaše oblíbená kniha? Ovlivnila vás nějak? A jaké máte názory na dovolené s cestovní kanceláří?
pro dnešní střípky jsem se rozhodla pro menší změnu. Nebudu s vámi dnes sdílet písničky, které momentálně poslouchám, ale ty, které jsem milovala jako puberťák. Vlastně jsem ve svých oblíbencích neměla moc českých tvůrců, jelikož ti pro mě, jako pro správného puberťáka, byli něco jako podřadná rasa. Pár jsem jich ale poslouchala a o těch vám povím třeba příště.
The Black Eyed Peas - Boom Boom Pow
Pamatuji si, že jsem tuto písničku měla fakt hodně ráda a když se mě někdo zeptal proč, říkávala jsem, že se mi líbí, jak je neuspořádaná. Neviděla jsem v ní tehdy moc nějaký řád, jaký v písničkách bývá a líbilo se mi, jak si žije vlastním životem.
Když ji poslouchám dnes, stále se mi líbí, ale do svého playlistu bych ji už nejspíš nezařadila. Už mi ani nepřijde tak neuspořádaná!
Kelly Clarkson - Because of you
Díky této písničce mě napadlo napsat tento článek. Když jsem ji dnes během procházky slyšela znovu, řekla jsem si, že dám dohromady tyto střípky. Because of you jsem si zpívala pořád a vždycky jsem ji adresovala nějakému klukovi, který o mě zrovna nestál. Však to znáte.
Tuto písničku mám v playlistu i teď a pořád se mi líbí!
Daniel Powter - Bad day
Jelikož jsem jako správný puberťák měla pořád depky, poslouchala jsem hodně tuto písničku. No kdo si ji někdy nepřidal na FB se smutnými smajlíky, aby se ho ostatní ptali, co se stalo, heh?
Písnička má sice chytlavou melodii, ale už bych si ji do playlistu nejspíš nepřidala.
Owl City - Fireflies
Tuhle písničku jsem milovala natolik, že jsem zpěváka této kapely namalovala a dokonce i vodovkami! Já jsem vždycky nejradši jen kreslila, ale toto si o barvu říkalo. Dodnes tento portrét považuji za svůj nejpovedenější a doufám, že ho mám stále někde schovaný.
Tato písnička se mi pořád líbí i když jsem ji teď hrozně dlouho neposlouchala. Je ale zpět v mém playlistu!
James Morrison, Nelly Furtado - Broken Strings
Tuto písničku jsme si překládali ve škole při hodině angličtiny. Tak jsem na ni přišla. A samozřejmě se z ní stala písnička, na kluky, kteří se mi líbí, ale nechtějí mě. Když jsem ji poslouchala, cítila jsem se jako hvězda, když jsem jí rozuměla. A stále si překlad pamatuji, když ji slyším.
Písnička je hezká, ale asi jsem z ní už taky vyrostla jako třeba z Bad day. Asi už nejsem tak depresivní člověk, za což jsem ráda.
Taylor Swift - Love story
Kdo by neznal tuto prvotinu od Taylor. Milovala jsem ji! Tenkrát ji poslouchali snad všichni. Hrozně se mi líbila Taylor v klipu, taková úplná princezna.
Občas si ji ráda poslechnu, ale často už bych nemohla. Je na mě taková sladká.
Avril Lavigne - Sk8er Boi
Tak tuto písničku také poslouchali všichni. Byla to další ze songů, které jsme si překládali ve škole při hodinách angličtiny. Tuto jsem ale znala už před překladem a vlastně jsem celou dobu moc nevěděla, o čem je. Když jsem se to dověděla, byla jsem docela překvapena.
Toto je jedna z mála písniček, která mi nepřijde tak depresivní a nebo smutná. Teda, on ten text ve výsledku je, ale na melodii to tolik není znát. Nechápu, proč jsem poslouchala jen smutné písničky! Každopádně tuto už mám trochu oposlouchanou, ale ráda jsem si při ní zavzpomínala.
Beyoncé - If I Were a Boy
Heh, další smutná písnička. Když jsem ji ale poslouchala v těch cca 13 letech, nevěděla jsem pořádně, o čem je. Myslela jsem si, že Beyoncé zpívá o tom, jak by chtěla čůrat ve stoje. Heh. Teď se sama sobě tolik směju!
Myslím, že až teď (nebo před pár lety, rozhodně ale ne před 10) chápu, o čem ta písnička vlastně je a hrozně se mi líbí její text. Jo a jdu si ji přidat do playlistu!
Katy Perry - I Kissed a Girl
Písničku o tom, jak Katy políbila holku, jsem taky měla hodně ráda. Pořád jsem si ji zpívala a líbilo se mi, že políbená holka měla třešňový balzám na rty. Nevím proč. Heh. Pak jsem Katy poslouchala i dál, ale tu první si vždycky pamatujete nejvíc.
Písnička se mi stále líbí, oceňuji, že byla vlastně dost veselá. Do playlistu bych ji už znovu ale nechtěla, poslouchala jsem ji pořád dokola a když si ji pustím teď po několika letech, stále mi přijde oposlouchaná.
Kesha - TiK ToK
Heh, beztak jsem objevovala večírky, když jsem poslouchala tuto pecku! Pamatuji si, jak hrozně nechutnej a slizkej mi přišel ten týpek, který veze Keshu ve videoklipu v tom autě. Z něj jsem vždy byla znechucená! A pořád mi teda přijde dost nechutný!
Teď mi ta písnička přijde moc dodělávaná v počítači. Melodii má pořád chytlavou, ale už bych si ji znovu do playlistu nedala.
Tak, toto bylo 10 písniček, které jsem měla ráda ve své pubertě. Ještě jsem hodně poslouchala Lady Gagu v jejích začátcích, ale od té jsem poslouchala plno písniček, takže jsem nedokázala vybrat jednu. No nevadí.
právě probíhá vzácná chvilka, kterou si vždycky užívám. Mám hotovou zkoušku a tudíž i volný večer. Mám připravené fotky na jeden článek a druhý článek je rozmyšlený. Vlastně by stačilo oba dva dát jen na "papír", ale je tu něco aktuálnějšího, o čem vám chci napsat a zeptat se vás vaše zkušenosti. Nejedná se sice o žádnou otázku života a smrti, ale mě to trápí téměř každý měsíc.
A je to měsíc. Konkrétně úplněk. Moc jsem nikdy nevěřila tomu, že vlastně může na někoho mít účinky. Jak by přece mohl? To si doteď nedokážu vysvětlit. Každopádně někdy před 2 roky začal působit i na mě a to tak, že tak tři dny před ním, při něm a tři dny po něm můžu spát jak chci, ale nikdy se neprobudím vyspaná. Občas taky nemohu usnout rovnou a do dvou a nebo tří hodin do rána prostě koukám do stropu. Je to různé.
Já si nikdy schválně nezjišťuji, kdy bude. A nikdy si vlastně nepamatuji ani ta data, kdy byl naposled. Bojím se, že bych si to pak vsugerovávala, že teď někdy přece musí být, takže se mi bude blbě spát. Většinou poznám, že je, až když se pár dní za sebou pořádně nevyspím a začnu přemýšlet, čím by to mohlo být. No a tak se kouknu na kalendář úplňků a jasný, že tam je! Proto si ani nemyslím, že to mám psychické.
Tento měsíc byl nějaký super magický úplněk, alespoň to na mě, myslím, vyskočilo na Novinkách. Tento měsíc se i cítím o dost hůř a jsem hodně unavená. Ještě před týdnem jsem spala i 9 hodin, ale probouzela se už zívající. To se změnilo až včerejší nocí, kdy jsem pro změnu nemohla usnout. Ale úplněk je naštěstí už pryč a já věřím, že ta dnešní noc už bude na spánek lepší! Nevyspání se samozřejmě projevilo i na mém soustředění. Tento týden učila na zkoušku, kterou jsem tedy dnes nakonec udělala, i když ne úplně s velkou rezervou, byla to docela muka a vlastně jsem se na to vůbec nesoustředila. Ale na tu příští to už bude lepší!
A proto bych se vás chtěla zeptat, jestli na vás taky úplněk nějak působí a jestli ano, tak jak?
já jsem člověk, který má rád všechny možné výzvy a když jsem si všimla té blogerské u Verči, řekla jsem si, že se zúčastním. Tedy, tak trochu nekompletně. Už jednou jsem dělala velkou blogerskou výzvu, která spočívala v tom, že jsem vydávala článek každý den. Témata byla různá a já jsem si některé užívala a některé vůbec. Zcela upřímně. Proto jsem nechtěla v této výzvě dopadnout stejně a rozhodla jsem se, že budu psát jen témata, ke kterým budu mít co říct.
Tématem minulého týdne bylo představení. Na tomto blogu jsem se představovala už tolikrát, že jsem se nechtěla opakovat. Téma druhého týdne se mi už líbí a proto jsem tu dnes s tímto článkem. Verča se snažila sestavit výzvu tak, aby si v tématech našel každý to své a jelikož jsme každý jiný, je logické, že mi nebudou sedět všechna témata. Snad mi tu mou vybíravost Verča odpustí!
Já jsem nikdy nebyla ten člověk, který by měl několik životních snů. Vždy jsem se vlastně ve svém životě spíše plácala a absolutně nevěděla, co v něm chci dělat. Vždycky, když mi kamarád vyprávěl o svých životních snech, cítila jsem se podřadně, že já vlastně ani žádné nemám. Nejsem si jistá, jestli se to od té doby změnilo, každopádně v posledních pár týdnech mi jeden takový sen přišel do života tak nějak sám. No, on už se vlastně začal ozývat v létě.
Mým aktuálním největším životním snem je najít si práci, která mě bude bavit. Nedokážu říct, jestli jsem ji už nenašla. Vlastně nějaký ten tip na ni už mám. Ještě jsem ale neměla úplně šanci si ji vyzkoušet takovou, jakou jsem si ji představovala, když jsem před pěti lety nastupovala na školu, na které teď jsem. Na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického v Praze. Vím, začátky jsou těžké, ale nekonečné začátky ještě těžší. Jak dlouho se dokáže člověk plácat v začátcích bez toho, aby se dostal do bodu, jaký si to představoval bez toho, aby to vlastně vzdal?
Možná jsem se ale sekla oborem už před těmi pěti lety. Už jsem se tu několikrát zmiňovala, že mě baví psát. Že bych se tím vlastně i ráda živila. Jenže si nejsem jistá, jestli bych si těmi povinnostmi akorát nezošklivila svůj největší koníček. Nevím, jestli by tudy vedla ta správná cesta.
Nebo je tou mou vysněnou prací něco, co jsem do teď nezkusila? Možná. V dnešním světě je vlastně tolik možností, co se dá dělat, že někteří lidé by asi potřebovali celý svůj život, aby mohli zkusit alespoň nějaká ta povolání, která by jim připadala, že za to stojí. Já si vlastně ani nedokážu představit, kolik těchto pozic je.
Já na jednu stranu toužím být zaměstnaná a mít jistoty, které přináší smlouva na plný úvazek. Na druhou stranu se zase vidím na volné noze. U svého pracovního stolu ve svém bytě. S veškerou tou volností, kterou práce sama na sebe a s neomezeným počtem dní dovolené, nabízí. Můžu být vlastně ještě víc zmatenější?
je sice už leden a já mám pocit, že už je dávno po Vánocích. Nejspíš i je, ale každý to můžeme vnímat jinak. Abych se přiznala, vlastně jsem tento článek ani ze začátku psát nechtěla. Proto taky nevyšel hned během svátků jako prozatím doteď. Nějak jsem v tom neviděla smysl a to jsem tyto články psala vždycky ráda. Nepouštěla jsem se do toho, ale když teď tyto články vidím u ostatních blogerek, zastesklo se mi a své rozhodnutí jsem přehodnotila. Nebudou tu ale všechny dárky. Nějaké mám totiž v Praze a nějaké se mi prostě jen nechtělo fotit. Jako třeba novou židli, heh. No, už to nebudu zdržovat!
Já miluji ponožky! Když jsem jich pod různými stromečky našla tolik, byla jsem celá štěstím bez sebe. Někteří Ježíšci mi darovali ty teplé, které se skvěle hodí ke knížce a čaji v tomto chladném počasí. Na dovytvoření hygge nálady. I když tak to určitě nemysleli, jen já si ty ponožky tak užívám. Další Ježíšci vsadili na motivy pejska, kterého jednou prostě budu mít. Na mopsíka. Ponožek právě s tímto psíkem už pár mám, takže tyto skvěle doplní mou sbírku. Taky tolik milujete ponožky a myslíte si, že bez nich by to ani nebyly Vánoce?
Z červené limitky jsem darovala kamarádce svíčku, ale zabalenou. Kamarádka mi zas darovala tento balíček a hrozně se strachovala, aby mi to vonělo. Dárky jsme si ale dávaly už na začátku prosince a já jsem se dost bavila nad pocitem, že jsme si daly vlastně to samé a věděla jsem, že se nemusím strachovat, jestli se jí bude můj výběr líbit. Dostala jsem i zelenou limitku, které mě při očichávání v obchodě tolik nezaujala a i kamarádka říkala, že když se tím umyji, tak budu cítit, jako bych se právě vyválela v jehličí. Nedávala jsem proto zelené limitce moc nadějí, ale nakonec se mi pocit "vyválení se v jehličí" zalíbil natolik, že jsem i ráda, že mám krém na ruce a na tělo v plné velikosti.
Dále jsem dostala roztomilé bačkůrky. Stále ale přemýšlím, jestli si je nechám na jihu a nebo si je odvezu na kolej. Ale asi to vyhraje kolej, protože tam jsou mé pantofle už v horším stavu.
To černé, nerozeznatelné, jsou nové džíny. Nevím, jak jste na tom vy, ale pro mě není nikdy málo džín v této barvě. Mohla bych je nosit pořád a pořád.
Poslední součástí fotky je polštářek, který má v sobě bylinky a měl by uklidňovat tělo před spaním. Nejsem si jistá, jestli funguje, protože tady na jihu se mi nějak blbě spí, vzor má ale nádhernej!
Už jsem zmiňovala, že se mi neskutečně líbí mopsíci. Kamarádka toto ale dovedla k dokonalosti, když mi koupila vykrajovátko na cukroví ve tvaru mopsíka. Jen je mi líto, že jsem ho dostala až po Vánocích a vlastně s ním nemůžu upéct perníčky!
Dále jsem od ní dostala lesk na rty, ale ještě jsem ho nezkoušela. Jsem totiž zrovna oparová královna a když mám opary, snesu na puse snad jen mastičku na ně. A navíc si nechci vše zavirovat.
Od babičky jsem dostala stírací los, který je každoročním dárkem. Minulý rok jsem vyhrála 50 korun, ale přiznám se, že jsem byla líná si pro ně dojít. Letos jsem ale vyhrála rovnou 200 a k tomu se už teda dokopu!
A poslední věcí z této fotky je můj dárek ode mě pro mě. Dávám si ho každý rok. Tentokrát jsem si vybrala parfémovanou vodu od Chloé, Nomade, na kterou jsem koukala už minulý rok. To jsem měla dilema, jestli si koupit Mon Paris od Yves Saint Laurent a nebo právě Nomade od Chloé. No, tak ani po roce jsem dilema nerozlouskla a mám obě.
Dále jsem dostala zrcátka, které jsou naprosto krásné! Bohužel je ale nemám kam dát. Doufám, že se brzo něco najde.
Od kamarádky jsem dostala zelený čaj, moc dobře ví, že zelený čaj mám ze všech čajů nejradši. Tento je bez jakékoliv příchuti a dnes jsem ho pila s medem a byl výborný. Někdy ho musím zkusit i bez medu.
Dalším tradičním dárkem od babičky se stal kokosový olej, který používám jak na vlasy, tak občas na vaření, takže se nebojím, že bych ho nespotřebovala.
Tak a mám tu poslední fotku s dárky, kterou vám dnes ukážu. Dostala jsem 5 knížek. Už kdysi jsem četla Kavárnu v Kodani a líbila se mi. Je to takové pohodové čtení. Pod stromečkem jsem si rozbalila Pekárnu v Brooklynu, kterou jsem už taky stihla přečíst a opět mě bavila a odpočinula jsem si u ní. U Cukrárny v Paříži jsem sice teprve za půlkou, ale už teď o ní můžu říct to samé jako o těch dvou předešlých.
Byla jsem v kině na Skleněném pokoji a následně jsem slyšela, že je knížka o dost lepší. Těmto věcem já věřím, objevila jsem zatím jen jeden film, který byl lepší než kniha, a tím byly Papírová města. Chtěla jsem si tedy Skleněný pokoj přečíst, je z prostředí Vily Tugendhat, kterou prostě jednoho dne musím vidět (!!!) a Ježíšek vyslyšel mé přání a k tuto knihu vzal rovnou v trojbalení, takže už se těším, až si všechny přečtu.
To by bylo pro dnes vše. Jak už jsem se zmínila, toto nebyly všechny mé dárky, jen nějaké.
Co jste dostali vy? Taky tak milujete dostávat ponožky?
během Vánoc to tu moc nežilo, za což se omlouvám. Potřebovala jsem si ale odpočinout. Před Vánoci jsem skládala dvě zkoušky a jeden zápočet, z čehož jsem byla docela vyčerpaná a tak se mi hodilo mít týden bez jediného "měla bych udělat". A jelikož jsem byla fakt v líném režimu, nenutila jsem se psát, protože absolutně nesnáším, když se do psaní musím nutit. Dnes jsem se ale na tento článek těšila a tak vím, že je ta správná doba upadnout zase do své blogovací rutiny. A jak jinak začít nový rok, než nějakými těmi cíli.
Uběhnout za rok 1200 km
Minulý rok jsem si nedávala žádný cíl, co se týče zdolaných kilometrů. Když jsem to po posledním výběhu v roce 2019 spočítala, zjistila jsem, že jsem za 2019 uběhla 825 kilometrů. Jsem za toto číslo ráda, zároveň ale vím, že jsem během roku měla období, kdy jsem běhání docela flákala, takže je mi jasné, že mé tělo zvládne více. Proto jsem si tento rok stanovila na první pohled hodně vysoký cíl. Nepřijde mi ale nemožný a budu šťastná, když tuto svou hranici překonám!
Víc pít
Bavím sama sebe tím, že tento cíl si vlastně dávám každý rok. Nikdy jsem ho ale ještě nedodržela tak, jak bych si přála. Uznávám ale, že jsem se tento rok docela zlepšila. Když jsem celý den někde zavřená, nemám problém se alespoň přiblížit k 2 litrům za den. Když ale někde lítám, málokdy si vzpomenu, že se mám napít a absence jakékoliv flašky z vodou si vlastně vždycky všimnu, až když přijdu z venku.
Víc odpočívat
Jsem člověk, kterému je líto celý den jen tak proflákat. Místo toho, abych si odpočinula, radši pořád vymýšlím věci, které bych měla udělat. A když už je vymyslím, tak stejně prokrastinuji, takže ve výsledku jsem ve stresu, že nic nedělám a tudíž si ani to nic nedělání neužívám. Takže bych se měla naučit splnit si své povinnosti co nejdříve, abych pak měla čas na ten pravý odpočinek bez stresu. Snad to dává smysl a chápete mě. Měla bych se naučit ale odpočívat i během běhacích dní. Když mám volno a nic mi nebrání jít běhat, jsem schopná jít klidně i 4 dny po sobě, což podle mě taky není úplně ideální. A když už si řeknu, že fakt nějaký den běhat nejdu, tak si vymyslím další a další cvičení.
Dál blogovat
Blogování se po roce opět nechci vzdát a proto si to dávám jako jeden z cílů na další rok. Už vám tu nebudu znovu opakovat, jak mě to baví, proto tento bod bude jen takto krátký.
Uspořádat si život
Tento rok mě čeká několik změn. Tak nějak skončí má pravidelná školní docházka, následující zimní semestr už budu jen psát diplomku, během které budu mít plno času věnovat se práci a proto si budu muset uspořádat život. Rozhodnout se, kde budu bydlet a sehnat si nějakou tu práci. Tohoto bodu se neskutečně bojím a je mi jasné, že tomu neuteču. A nejspíš budu mít i potřebu se o tom rozepsat do samostatného článku, proto už to taky nebudu dál okecávat.
Jelikož jsem tento článek psala i minulý rok, napadlo mě vzít body, které jsem zmiňovala a zhodnotit, jak se mi dařilo je plnit. Sem je jen vypíšu, ale jestli se chcete podívat, co jsem k nim psala, článek najdete zde.
Naučit se vycházet sama se sebou - jsem pyšná, že tento bod jsem splnila!
Víc poslouchat své tělo a zlepšit svůj životní styl - I o tomto bodu mohu říct, že jsem ho splnila.
Nepráskat na sebe úplně všechno - V tomto jsem pořád hodně slabá, ale nějaké to zlepšení oproti 2018 za rok 2019 proběhlo.
Běžně běhat 10 km a začít posilovat - No. 10 km uběhnu, ale obávám se, že ne takovým stylem, který jsem myslela, když jsem tento cíl psala. Dost jsem ale zlepšila tempo svých běhů! No a posilování je kategorie sama pro sebe. Nezačala jsem.
Nepřestávat psát - splněno.
Udělat státnice a být Bc. - splněno.
Navštívit další země a pokračovat v cestování na vlastní pěst. - splněno, viděla jsem Kodaň, Florencii a Pisu.
Nepřestávat snít - splněno, to nepřestanu asi nikdy.
Omezit čas strávený na telefonu - nemyslím si, že by oproti 2018 bylo v roce 2019 něco jinak.
Udělat si jednou za čas den jen sama pro sebe - heh, už jen tím, že se chci naučit odpočívat jsem dost jasně řekla, že ani tento bod jsem nesplnila.
Pít víc vody a používat tělová mléka. - No nějak víc jsem nezačala pít, ale ta mléka, ta používám. Takže tento bod je úspěšný z poloviny.
Myslela jsem si, že to bude horší, ale když takto vidím, že většinu těch bodů jsem splnila, mám radost. Tak snad do 2021 splním i ty, které jsem dnes sepsala. A snad i všechny, je jich podstatně méně než minulý rok.
