Ten o prvním závodě

Ahojte,

je neděle 17. listopadu večer a já jsem se konečně zastavila po oslavách svobody. Dnes jsem šla s kamarádkou rekonstrukci průvodu, který by před 30 lety. Byl jste tam někdo? Během trasy z Albertova přes Vyšehrad na Náplavku byly po cestě ampliony, ze kterých byly hlášeny různé vzpomínky lidí, kteří v tomto průvodu šli právě před 30 lety. Na Náplavce jsme položily k památníkům dvě rudé růže a byly jsme rády, že jsme tohoto mohly být součástí. Ale to jsem odbočila. Vrátím se tedy zpět do soboty, kdy jsem běžela svůj první závod. 

Jestliže můj blog čtete už dýl, tak víte, že od dubna 2018 běhám. A jestli ne, tak teď už to víte, bez toho by tento článek asi nedával smysl. Vždy jsem si běhala jen pro radost a pro sebe, nikdy jsem neměla nějaké závoďácké ambice. Má rychlost není nejrychlejší, i když se v posledních dvou měsících radikálně zlepšila. Málokdy si během výběhů dám fakt nějaký trénink, většinou si jen užívám ten pohyb. Proto jsem se vždycky hrozně bála závodit. Prostě jsem nechtěla doběhnout poslední. Společné běhy mě ale lákaly.

Když mi přítel řekl, že na jeden takovýto běh jdeme, protože on chce běžet, moc jsem ani nepřemýšlela a řekla jsem si, že si tedy také zaběhám, když už tam stejně budu. Přihlásila jsem se. A nebyla bych to já, kdybych to jen tak nenaťukala a nepřečetla jsem si, o co se jedná. Když mi pak řekl, že je to vlastně akademické mistrovství, začala jsem být ve stresu. To znělo až moc jako závod. (Jo, já vím, mám číst, kam se hlásím, heh.)

Začala jsem tedy stresovat a bombardovala jsem kamarády tím, že bych si měla číst, kam se hlásím a do čeho jsem se to přihlásila. Jo, mohla jsem tam prostě nejít, jako student jsem ani neplatila startovné, ale potom, co jsem to napsala snad všem, už to prostě nepřicházelo v úvahu. A taky jsem nechtěla být srab sama před sebou. Pořád jsem se ale hrozně bála, že budu poslední.

Na místo jsme naštěstí dorazili přesně na čas a tak jsem vlastně stresovala jenom chvilku. Roztřesenýma rukama jsem si připínala startovní číslo a vůbec mi to nešla. A ten pán z České televize, který mě při tom natáčel, mi tedy vůbec nepomohl. Prostředí ale naštěstí bylo familiární, na Hvězdu chodím běhat normálně a někteří pořadatelé byli učitelé z naší školy. A jedna má učitelka dokonce běžela se mnou. 

Když zazněl povel, abychom šly na start, vybrala jsem si místo až u posledních závodnic, hrozně jsem se bála, že přestřelím začátek. Dvě paní přede mnou se fotily, tak jsem jim poodstoupila, abych jim nekazila fotku a tak nějak jsem přestala myslet na to, co mě právě čeká. Najednou se ale celý dav závodnic rozběhl. Skoro jsem přeslechla i ten výstřel. A vyběhlo se.

První kilometr jsem zaběhla na sebe až moc rychle a i hodinky mi ukazovaly tep, ve kterém normálně neběhám. Běželo se mi ale dobře a tak jsem se rozhodla, že zariskuji a prostě zachovám tempo. Trať byla víceméně rovina, až v druhém kilometru (běžely jsme dvě kola po cca 2 km) byl seběh a následný kopeček. Při prvním kole jsem ho vyběhla celý a startem druhého kola jsem proběhla bez problému.

V druhém kole už se ale skupinky různě rozmístily po trase a přestaly mě hnát závodnice kolem mě. Začala jsem si víc všímat sama sebe a radši jsem trochu zpomalila. Několik závodnic jsem ale ještě předběhla. Kopeček, který byl v půlce druhého kilometru jsem radši z půlky jen vyšla, byl krátký, neznamenalo to žádné velké zdržení. A vrhla jsem se do cílové rovinky. Ta rovinka byla najednou neskutečně dlouhá, v prvním kole mi to ale vůbec nepřišlo. Kontrolovala jsem hodinky, měla jsem pocit, že běžím neskutečně pomalu. Ukazovaly ale mnohem vyšší tempo, než po větší část závodu. Naštěstí toto nekonečno skončilo a já jsem proběhla cílem v čase 22:47 a hodinky mi ukazovaly uběhnutých 4,25 km. 

Byla jsem šťastná, jelikož jsem byla o půl minuty na kilometr rychlejší než časy, které teď běhám. Ten závod mě strhl. Nebyla jsem poslední. Skončila jsem cca 50. z 80. A hlavně jsem měla radost sama ze sebe, že jsem z toho nevycouvala a postavila jsem tomu čelem. Trochu doufám, že si podobnou výzvu zase zopakuji, jen se bojím, že mě do toho zase bude muset někdo popostrčit a nebo si zase nebudu smět přečíst, kam se hlásím. A do té doby budu pořádně běhat, abych to příště dala ještě lépe.

Tímto článkem jsem si chtěla uchovat vzpomínky hlavně pro sebe, tak jestli vás toto téma vůbec nezajímá, tak se omlouvám. Věřím ale, že tu nějaké ty běžce mám. 

Běželi jste někdy nějaký závod? Jak na něj vzpomínáte?

Těším se na vás u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥