Strachy jsou od toho, aby se překonávaly

Ahojte

útržky na tento článek mě tak různě napadají už dva týdny, ale zatím jsem nenašla odvahu na to, abych je hodila do článku. Bojím se totiž, že je nedokáži poskládat tak, aby dávaly smysl. Rozhodla jsem se ale po těch dvou týdnech, že se o to alespoň pokusím a jestli tento článek čtete, dospěla jsem k názoru, že je to publikovatelné. No, tak já se jdu snažit! (Lenka z budoucnosti: Vlastně to vůbec nebylo těžké, opět mě od toho odrazoval jen ten můj "strach".)

Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem člověk, který se ničeho nebojí a nebo klasický strašpytel, v odpovědi bych neváhala ani chvilku a vystřelila bych, že strašpytel. Neodvážila bych se ani říct, že jsem něco mezi. Bojím se každé nové věci. 

A jedním z mých strachů je strach z výšek a právě tento mě přivedl k nápadu na tento článek. Sice vím, že se ve výškách necítím vůbec komfortně, ale zase nejsem taková, že bych kvůli ním nějak bláznila. Jo, když si mohu vybrat, jestli se do výšek vydat a nebo ne, odpověď bude ne. Jakmile se ale v nějaké ocitnu a nevím to dopředu, nejsem taková, že bych řekla ne a zůstala stát. Chvíli sice váhám, ale nakonec to většinou dopadne tak, že se kousnu a rozhodnu se strach překonat. A takto jsem překonávala sama sebe na výletu, na kterým jsem byla před 14 dny a který jsem si chtěla nechat pro sebe. Nebudu vám sice vyprávět nějaké podrobnosti, ale právě tento výlet mě přivedl k tomuto článku. Ocitla jsem se na krajích skal a následně před slezením jedné z nich. A ta výška byla vidět. 

Scénář byl klasický. Stála jsem nahoře, koukala dolu a v hlavě mi blikalo, ať se otočím a najdu jinou cestu a nechodím tam. Říkala jsem si ale, že přece nebudu až takováhle srábotka a nebudu komplikovat celý výlet. Přede mnou se chystal jít dolů pán s dítětem na zádech. Koukala jsem na něj a říkala jsem si, že když to dá on, tak přece musím taky. A tak jsem se rozhodla, že se svému strachu postavím. Slezla jsem to a opět se dostavil ten pocit, když překonáte svůj strach. Měla jsem nakonec pocit, že když jsem zvládla toto, jsem nesmrtelná a zvládnu už prostě vše. V hlavě jsem tančila všechny možné rituální tance kolem ohně a bouchala prosecco. A to, prosím, ani jednu z těchto věcí neumím.  Najednou mi došlo, že prostě stojí za to se těm strachům občas postavit. Že ne vždycky jsou odůvodněné. 

Jo, je to to, o čem se pořád mluví. To vystoupení z komfortní zóny. Že po něm se dějí ty nejlepší věci, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. Jo, já to taky nějak vím a taky všude slyším. Občas ale zapomínám si to připomínat v reálu. Je tak jednoduché říct, že prostě tam nepůjdu, na tohoto člověka nepromluvím. A už v žádném případě si na sebe nevezmu nic oranžového a nebo zeleného. Heh. Sice jsem teď popisovala svoje strachy z výšek, které se časem trochu mírní, ale kdybych v uplynulé době zažila i jiné takto velké "strachy", měla bych určitě víc o čem vyprávět. Pro mě totiž občas je vystoupení z komfortní zóny i blbé opuštění těch 4 zdí, které mě chrání od celého světa. 

Jestli jsem chtěla tímto článkem něco říci, tak je to to, abyste jen neposlouchali tyto řeči o tom, jak je skvělé vystupovat ze své komfortní zóny. Radši místo toho jděte a prostě se svému strachu postavte a zažijte alespoň na chvíli pocit nesmrtelnosti! (A těch rituálních tanců samozřejmě taky.)

Kdy naposledy jste se svému strachu postavili vy? 

Těším se na vás u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥