Miluji inspirativní lidi aneb nadšení ze života

Ahojte,

v cílech pro rok 2019 jsem se zmiňovala o tom, že bych ráda zapracovala sama na sobě a udělala si ten svůj život trochu lepší. Nechci moc ztrácet čas, ale na druhou stranu se zase nechci připravit o odpočinek, který si dopřávám sledováním pitomých českých seriálů a mnohem častěji youtuberů. Youtubery ale v poslední době pomalu ale jistě začali nahrazovat jiní lidé, kteří mi právě v tomto cíli dost pomáhají.

Začala jsem sledovat hlavně na Instagramu lidi, kteří něco dokázali. Jako fakt něco. Neříkám, že již zmiňovaný youtubeři nic nedokázali, to rozhodně ne, vím, že je to velká práce. Ale asi jsem nějak vyrostla. Radši si poslechnu přednášku na téma seberozvoj nebo postavení žen v IT oblasti, než abych se koukla na nějaké video. Vlastně jsem hodně probrala i své odběry na YouTube a sleduji dál už jen ty, které jsem si fakt oblíbila. Je jich ale málo. A přibývají spíš odborné kanály o vzdělávání a hlavně o stavitelství a architektuře. Jo, takhle s ohledem času jsem ráda za to, co jsem si zvolila. (Ale píšu pořád hodně ráda a kdybych se blogem mohla živit, hodně bych přemýšlela, jestli se vzdát toho, co snad vystuduji.)

Na konci roku jsem měla horší životní období a nějak jsem přes něj zapomněla žít. Přežívala jsem jednotlivé dny a pořád jsem urychlovala čas, abych si už mohla jít lehnout do postele a nic nemuset vnímat, nic nemuset řešit. Už je to pryč, už mi zas dny přijdou krátké na všechny ty mé plány a činnosti. Naučila jsem se znovu žít život. Právě ti inspirativní lidé mi ukázali, jak umí žít svůj život a já jsem to od nich začala okoukávat. Konečně jsem byla ráda, že se na sociálních sítích sdílí hlavně ty dobré věci a dokázala jsem to ocenit. Možná si pamatujete, že jsem na to v jednom článku ze série "Na slovíčko s eL" docela nadávala. Pořád si ale myslím, že bychom se neměli na sociálních sítích tvářit jako největší sluníčkáři, je to nepřirozené.

Vždy, když jsem z něčeho nadšená, usmívám se nadvakrát. Jednou, protože jsem fakt nadšená a podruhé proto, že je vůbec něco, co mě dokázalo takto nadchnout. Nesmíme ve svém životě usnout na vavřínech a musíme se pořád rozvíjet dál a dál. Už párkrát jsem si v životě myslela, že jsem šťastná. Jo, možná jsem v té chvíli i byla, ale teď mi to tak nepřijde. Vždycky jsem totiž bojovala sama se sebou a teď, když jsem se naučila užívat si čas sama se sebou, jsou to úplně jiné pocity. 

Častokrát jsem si říkala, že tvrzení, že člověk musí mít první rád sám sebe, aby mohl mít rád někoho jiného, je kravina. Vlastně jsem chtěla, aby to byla kravina, protože jsem ráda sama sebe neměla. Teď ale vím, že to je snad to nejpravdivější, co mi kdo kdy mohl říct. 

A právě díky těm pár lidem, kteří mi svými životy vrátili mé nadšení do života, jsem se nad vším tímto zamyslela a došla jsem k názoru, že vlastně vůbec nemám mít důvod být z něčeho smutná. Pořád mám sama sebe. A pak taky ty kamarády, ale vzhledem k mé povaze je pro mě trochu důležitější vycházet sama se sebou. Viděla jsem to i v praxi. Nikdy jsem mezi přáteli nebyla šťastná, když jsem si o sobě myslela ty nejhorší věci. Teď, když jsem v pohodě, jsem v pohodě i mezi nimi.

Lidi, naučte se žít sami se sebou, dá vám to do života mnohem víc než milion přátel a lásek!

Jak jste na tom vy se seberozvojem a sebeláskou? Máte sami sebe rádi?

Mějte se krásně a na viděnou u dalšího článku,

Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥