Little Dreamer: Dva dny v Budapešti

Ahojte,

je půl dvanácté večer a já jsem doteď tři hodiny v kuse přepisovala poznámky. Svou ruku vlastně skoro necítím. Tedy, to tvrdím, "bohužel" ale její existenci nemohu popřít, protože mě bolí od konečků prstů až po rameno. Nikdy bych neřekla, že může ruka tolik bolet! No, ale díky tomu mám čas na článek. Jsem docela unavená, takže bych se učit nedokázala a psát dál už také nemohu. Učení bude muset počkat do zítra. Ale dnes jsem získala poslední zápočet, takže ta hodinka neučení se se mi odpouští!

Teď ale k tomu, proč vám píšu. Nedávno jste mohli číst o našem výlet do Budapešti. V článku jsem se ale nakonec tak rozepsala, že jsem se asi v jeho půlce rozhodla, že ho musím rozdělit na dvě půlky. Pro každý den jeden článek, heh. No a právě dnes je čas na tu druhou polovinu.

Ráno jsme měli opět velice pomalé, protože jsme si snad do půl třetí povídali. Já jsem byla vzhůru až někdy v půl devátý a než jsem se vyhrabala z postele, bylo snad deset. Udělala jsem ze sebe člověka a skočila jsem si pro kávu do Madala. Mezitím se probrali i ostatní účastníci zájezdu a rozhodli jsme se, že se vrátíme zpět ke Gellértu, kde jsme náš trip zahajovali. No, ono to zas tak spontánní nebylo, vlastně jsme se rozhodli už den předtím, když jsme na objekt našeho zájmu koukali z hradu. Naším cílem byla Citadella.

Z této hory byl nádherný výhled na most, jehož název sem přepisovat nebudu, pochybuji, že by hodně z vás dokázalo ten název alespoň přečíst, natož si ho zapamatovat. To by byl nadlidský úkol. Celá maďarština mi přijde jako nadlidský úkol. Většinou tedy z cizího jazyku něco pochytím, ale z maďarštiny jsem dala jen "závra", což nás první den neskutečně vytáčelo, protože to znamená "zavřeno" a když se to objevuje na dveřích všech restaurací ve městě, je to trochu frustrující. Další slovní spojení, co jsem pochopila je "metro málo máš", což se tak určitě ani nevysloví a ani nepíše, ale vždy v tramvaji to takhle hlásilo přestup na metro a my jsme si to zapamatovali a dělali jsme si z toho srandu, jak moc jsme v tý maďarštině mimo. Teď jsem ale úplně odbočila. Chtěla jsem vám říct, že nevadí, jak se ten most jmenuje, ale že je zelený a vlastně i docela zajímavý.

Na Citadellu nebylo vůbec těžké se dostat. Bylo to sice do kopce, což je jasné, když je to hora a poté následovaly i schody, ale nebylo to nic náročného. Členové výpravy vtipkovali, že by tam mohly být eskalátory. Já jsem tedy byla ráda, že tento lidský výmysl tam nebyl, nedávno jsem ho viděla ve videu na YouTube k soše Ježíše Krista v Riu de Jaineru a musím říct, že mi to zkazilo dojem i takto přes video. Eskalátory prostě do těchto míst fakt nepatří.

Na hoře na nás čekalo několik soch, které byly sice nádherné, ale co si získalo naši pozornost mnohem víc, byl ten nádherný výhled. Ten byl tak epický! Ale jako každý epický výhled absolutně nešel vyfotit. To už tak ale bývá. I přes toto jsem se o to ale pokusila. Chvíli jsme se kochali a pak jsme se vydali o trochu níž udělat nějaké fotky.

Mysleli jsme, že po tomto výšlapu půjdeme s kamarádkou do nákupáku proběhnout zdejší obchody. Pak jsem si ale najednou vzpomněla, že jsme vlastně úplně zapomněli na Náměstí Hrdinů! To vlastně bylo jediné takovéto turistické místo z Budapešti, které jsem v létě neviděla a zapřísáhla jsem se, že bez toho, abych se tam podívala, teď z Budapešti neodjedu. A tak přišel čas na procházku právě na toto náměstí. Jelikož jsem si vzpomněla docela pozdě, i pozdě jsme tam došli. Nevím, sice by bylo super to vidět i za světla, ale mě si prostě něčím ty osvětlené věci získávají. Jo, bylo to úplně kouzelné.

Co si mě ale získalo nadobro a budu na to dlouho myslet, je fotbalový stadion. Jo, fotbal nemám ráda. Jenže z tohoto fotbalového stadionu bylo udělané kluziště. O kousek dál byla i půjčovna bruslí, jenže na ni se stála asi tak stejně dlouhá fronta jako na Národní muzeum před posledním dnem roku 2018 ve špičce. Tolik času jsme rozhodně nechtěli trávit ve frontě. Takže jsme se jen rozplývali nad tím, jak úžasný to musí být tam bruslit a ještě s těmi vánočními písničkami! No, naše smutky z toho, že jsme nemohli bruslit, jsme šli řešit do nákupáku a konkrétně můj smutek vyřešilo jedno dlouhé tričko a halenka z Mohita. Ale stejně je to kluziště nejkouzelnější z tohoto výletu! Pak už jsme si jen zašli posedět do hospody a byl čas se vyspat a vyrazit domů.