možná jste si všimli, že tyto deníčkovské články jsem v poslední době vynechávala. Bylo to proto, že jsem vůbec nedělala nic zajímavého. Veškerý svůj čas jsem věnovala jenom škole a nechtěla jsem psát o tom, že jsem zase celý den pracovala na projektu. Celý leden jsem sice měla zkouškové, ale i přes to jsem si vždycky ukradla trochu toho času pro sebe a neseděla jsem jenom nad učením. Takže konečně mám o čem psát.
O této procházce jsem vás už psala v tomto článku, ve kterém líčím celý svůj den a tak se o něm nebudu znovu rozepisovat, bylo by to už zbytečné. Proč ho tady ale zmiňuji? Byl to vlastně poslední volný den během zkouškového, ve kterém jsem si dělala absolutně, co jsem zrovna chtěla a neměla jsem blbý pocit, že bych se flákala a pak to učení narychlo doháněla. Bohužel následující skladba zkoušek už mi takovýto luxus nedovolovala a tak jsem se už jen učila a učila. To se ale vyplatilo, nakonec jsem po počátečním zakopnutí udělala všechny zkoušky napoprvé.
O čem jsem se už také zmiňovala ve článku, který najdete v odkazu v minulém odstavci, je Centrum architektury a městského plánování. V lednu jsem ho navštívila i podruhé, tentokrát ale kvůli diskuzi v rámci výstavy Praha zítra. Diskuze byla o Dvoreckým mostu, na něž se můžete podívat zde. Tento most mě zaujal už na výstavě a abych řekla pravdu, zamilovala jsem si jeho architekturu. Představení mostu jsem si užila, dokonce jsem se dověděla, že jeho geometrie znázorňuje ideální hladinu Vltavy, takže díky němu snadno zjistíme, jestli je hodně a nebo málo vody. A ještě taková vložka. Jeden ze statiků, který na mostě pracoval, měl v prezentaci představení předpjatého betonu. Měla jsem fakt radost, když jsem věděla vše z toho, co říkal.
Abych dojela můj program kulturních akcí pro leden, zmíním se teď o projekci Ladislava Zibury, na kterou jsem se docela dlouho těšila. Jela jsem na ni z Prahy k nám do Strakonic, protože když jsem objednávala lístky, netušila jsem, že budu na měsíc nastěhovaná v Praze. Celý týden jsem si dělala srandu, že Zibura určitě pojede se mnou autobusem. No, docela jsem se smála, když se to fakt stalo. Jinak celou projekci rozhodně doporučit, nechyběl jeho humor a já se smála ze začátku do konce.
hodně dlouho jsem povánočním slevám odolávala, nakonec jsem se ale do obchoďáku tak nějak náhodou podívala. O tom, jaká to byla náhoda, jste mohli číst zde. Když jsem pak přišla na kolej, kamarádka, se kterou bydlím, chtěla na nákupy taky a tak jsem vyrazila znovu. A i v tomto případě jsem neodolala a opět si něco koupila. Tak jdeme začít!
A začneme věcí, o které jsem se vám v úvodu nezmínila. Někdy před Vánoci se mi rozbily má oblíbená sluchátka a tak jsem si konečně rozbalila sluchátka od Applu, který jsem dostala k mobilu tak před 2,5 rokama. Docela jsem se těšila, až je vyzkouším, zatím jsem nepotkala nikoho, kdo by na ně fakt nadával. Jenže mě vůbec nesedl jejich tvar a oproti Urbanears byly hrozně potichu a i zvuk se mi zdál horší. Celé jsem je zdrbla. Jediné, co se mi na nich líbilo, bylo to, že přímo na nich se dal ovládat zvuk. Ale i tyto applácký se mi asi po měsíci rozbily. No, asi karma. A tak jsem byla před rozhodnutím, jaká nová sluchátka si koupím. Vlastně jsem ani dlouho neváhala a rozhodla jsem se pro Urbanears. Až teď jsem ale zjistila, jak blbě se v Česku shání. Ty své původní jsem totiž vyhrála. Nakonec jsem ale sehnala tyto krasavce ve sněhově modré. Chtěla jsem stejný typ jako byly ty mé původní, ale ten se přestal prodávat a tak jsem musela zariskovat a objednat něco nevyzkoušeného. Ale stojí za to, koupě vůbec nelituji.
Omluvte dyštak to prostředí na fotky, na koleji to jinak ani nejde. V Reservedu mi padlo do oka takovéto sáčko. Nemá knoflíky a je trochu delšího střihu a musím se přiznat, že od té doby, co ho mám, jsem ho měla na sobě vlastně vždycky, když jsem někam vyrazila. Je úplně skvělé! Sehnala jsem ho za 300, bez slevy, myslím, stálo 1000.
Na tuto halenku jsem koukala už před Vánoci, ale rozhodně jsem nebyla ochotná za ní dát tu plnou cenu, která byla 600, jestli se nepletu. Toto rozhodnutí se mi vyplatilo a teď jsem ji sehnala za 200 a už se také těším, až si ji vezmu.
Další týden jsem šla do Mohita znovu s kamarádkou. Chtěla se tam taky podívat a já si říkala, že to pro mě přece bude bezpečný, když už jsem tam byla. Spletla jsem se ale. Našla jsem tam další věc, kterou jsem předtím neobjevila. Jedná se o tuto halenku s aplikacemi a je naprosto dokonalá! Vyšla mě ve slevě na 150 korun.
Měli jste někdy sluchátka od Applu? Vyhovovaly vám?
nedávno jsem zaběhla do Rossmanu kvůli nějakému deodorantu. No, nebyla bych to já, kdybych se ještě nerozhlédla i po něčem jiném. Do očí mi tentokrát padly nějaké masky na pleť, přestěhovala jsem se totiž do konce zkouškového do Prahy a žádnou jsem si nepřibalila. Sáhla jsem po klasice od Nivey, ale zaujala mě i limitovaná edice masek, které mají být jako želé. Je k sehnání nejspíš jen jahodová verze, žádnou jinou jsem tam neviděla. Když jsem se koukla na cenu, bylo mi jasné, že tuto masku zkusím. A jak ji hodnotím po prvním použití? Na to se podíváme spolu.
Maska je v klasické tubě, kterou vidíte na fotce. Její obsah je 50 ml. Výrobce píše, že masku máte nanést na pleť ve vrstvě tlusté 2 mm, to jsem tedy neudělala, protože bych ji měla hned pryč a já jsem v tomhle dost šetřivý člověk. Nanesla jsem ji tedy ve vrstvičce, aby pokrývala celou pleť, ale rozhodně jsem ji nijak nevrstvila. Teď ale trochu předbíhám.
Mimo jiné jsem byla zvědavá i na vůni. Nemyslela jsem si, že bude pěkná jahodová, spíš jsem čekala něco chemického. Vůně mě ale nakonec překvapila. Chemická sice byla, to ano, ale byla přesně taková, jakou si ji představím, když se řekne jahodové želé a rozhodně nebyla nijak nepříjemná. I její konzistence připomínala želé.
Maska byla na obličeji příjemná. Měla jsem ji na pleti hodinu. Výrobce tedy uvádí 10 minut, ale já masky používám jako součást relaxace, takže je málokdy mám na pleti jen po dobu, jaká je doporučená. Maska nijak neštípala, vlastně jsem o ní skoro nevěděla. Sundavala jsem ji s pomocí čistícího gelu a v této kombinaci jsem s tím neměla nejmenší problém.
Musím se přiznat, že jsem vůči masce byla dost skeptická. Nešlo mi do hlavy, jak by něco za 40 korun mohlo fakt fungovat, takže jsem měla tendence si z ní spíš dělat srandu a mít ji vlastně jenom pro dobrý pocit. Jo, to je možná to nejpřesnější vyjádření mých myšlenek. Jak jsem ale masku tak nějak odsoudila dopředu, tak mě pak fakt překvapila. Slibovala intenzivní hydrataci a osvěžující pocit. Nevím, jestli bych to pojmenovala jako intenzivní, ale má pleť po použití fakt hydratovaná byla. Byla jsem z toho upřímně ale dobře překvapená. Nemohu ji dokonce vyvrátit ani tvrzení, že by byla osvěžující. Jsem ráda, že jsem si odnesla!
když jsem v sobotu ráno vstávala, věděla jsem, že budu mít den bez učení a že vyrazím někam do města. Hned ráno jsem uklidila a když jsem se pak malovala, že vyrazím, napadlo mě, že bych mohla o tomto svém dnu udělat takový článek, který se bude skládat z více fotek než textu. No, už teď nevím, jestli to dodržím, protože nejmíň o dvou věcech se chci rozepsat, ale už se těším, až sem všechny ty fotky naházím.
Než ale začnu se samotnými fotkami, ráda bych se ještě o něčem zmínila. Už jsem o tom psala kdysi ve svém článku, který se jmenoval "Udělejte si jednou za čas "self love" den!" a znovu jsem se o tom zmiňovala ve svých cílech na rok 2019. Já absolutně, absolutně neumím odpočívat! Proto jsem si řekla, že v tomto roce si udělám alespoň jednou za měsíc den, kdy nebudu dělat ani nic do práce a ani nic do školy. Abych řekla pravdu, úplně jsem na tento cíl zapomněla, došlo mi to až když jsem se večer vracela na kolej. Byla jsem příjemně unavená, ale ne ze školy, ale z toho aktivního a pestrého dne, který jsem prožila. V tu chvíli mi bylo jasné, že zrovna toto byl ten můj den. No, teď už můžeme jít na fotky!
Po obědě jsem se koukala na Ordinaci (ano, koukám na Ordinaci, je tu ještě někdo takový, heh?) a u toho jsem se namalovala a ještě jsem procházela své plány do další zkoušky. Před obědem jsem vlastně jen uklízela a koukala na nějaká videa, to jsem ještě nevěděla, že chci dělat tento článek. O nic ale rozhodně nepřicházíte.
je půl dvanácté večer a já jsem doteď tři hodiny v kuse přepisovala poznámky. Svou ruku vlastně skoro necítím. Tedy, to tvrdím, "bohužel" ale její existenci nemohu popřít, protože mě bolí od konečků prstů až po rameno. Nikdy bych neřekla, že může ruka tolik bolet! No, ale díky tomu mám čas na článek. Jsem docela unavená, takže bych se učit nedokázala a psát dál už také nemohu. Učení bude muset počkat do zítra. Ale dnes jsem získala poslední zápočet, takže ta hodinka neučení se se mi odpouští!
Teď ale k tomu, proč vám píšu. Nedávno jste mohli číst o našem výlet do Budapešti. V článku jsem se ale nakonec tak rozepsala, že jsem se asi v jeho půlce rozhodla, že ho musím rozdělit na dvě půlky. Pro každý den jeden článek, heh. No a právě dnes je čas na tu druhou polovinu.
Ráno jsme měli opět velice pomalé, protože jsme si snad do půl třetí povídali. Já jsem byla vzhůru až někdy v půl devátý a než jsem se vyhrabala z postele, bylo snad deset. Udělala jsem ze sebe člověka a skočila jsem si pro kávu do Madala. Mezitím se probrali i ostatní účastníci zájezdu a rozhodli jsme se, že se vrátíme zpět ke Gellértu, kde jsme náš trip zahajovali. No, ono to zas tak spontánní nebylo, vlastně jsme se rozhodli už den předtím, když jsme na objekt našeho zájmu koukali z hradu. Naším cílem byla Citadella.
Z této hory byl nádherný výhled na most, jehož název sem přepisovat nebudu, pochybuji, že by hodně z vás dokázalo ten název alespoň přečíst, natož si ho zapamatovat. To by byl nadlidský úkol. Celá maďarština mi přijde jako nadlidský úkol. Většinou tedy z cizího jazyku něco pochytím, ale z maďarštiny jsem dala jen "závra", což nás první den neskutečně vytáčelo, protože to znamená "zavřeno" a když se to objevuje na dveřích všech restaurací ve městě, je to trochu frustrující. Další slovní spojení, co jsem pochopila je "metro málo máš", což se tak určitě ani nevysloví a ani nepíše, ale vždy v tramvaji to takhle hlásilo přestup na metro a my jsme si to zapamatovali a dělali jsme si z toho srandu, jak moc jsme v tý maďarštině mimo. Teď jsem ale úplně odbočila. Chtěla jsem vám říct, že nevadí, jak se ten most jmenuje, ale že je zelený a vlastně i docela zajímavý.
Na Citadellu nebylo vůbec těžké se dostat. Bylo to sice do kopce, což je jasné, když je to hora a poté následovaly i schody, ale nebylo to nic náročného. Členové výpravy vtipkovali, že by tam mohly být eskalátory. Já jsem tedy byla ráda, že tento lidský výmysl tam nebyl, nedávno jsem ho viděla ve videu na YouTube k soše Ježíše Krista v Riu de Jaineru a musím říct, že mi to zkazilo dojem i takto přes video. Eskalátory prostě do těchto míst fakt nepatří.
Na hoře na nás čekalo několik soch, které byly sice nádherné, ale co si získalo naši pozornost mnohem víc, byl ten nádherný výhled. Ten byl tak epický! Ale jako každý epický výhled absolutně nešel vyfotit. To už tak ale bývá. I přes toto jsem se o to ale pokusila. Chvíli jsme se kochali a pak jsme se vydali o trochu níž udělat nějaké fotky.
Mysleli jsme, že po tomto výšlapu půjdeme s kamarádkou do nákupáku proběhnout zdejší obchody. Pak jsem si ale najednou vzpomněla, že jsme vlastně úplně zapomněli na Náměstí Hrdinů! To vlastně bylo jediné takovéto turistické místo z Budapešti, které jsem v létě neviděla a zapřísáhla jsem se, že bez toho, abych se tam podívala, teď z Budapešti neodjedu. A tak přišel čas na procházku právě na toto náměstí. Jelikož jsem si vzpomněla docela pozdě, i pozdě jsme tam došli. Nevím, sice by bylo super to vidět i za světla, ale mě si prostě něčím ty osvětlené věci získávají. Jo, bylo to úplně kouzelné.
Co si mě ale získalo nadobro a budu na to dlouho myslet, je fotbalový stadion. Jo, fotbal nemám ráda. Jenže z tohoto fotbalového stadionu bylo udělané kluziště. O kousek dál byla i půjčovna bruslí, jenže na ni se stála asi tak stejně dlouhá fronta jako na Národní muzeum před posledním dnem roku 2018 ve špičce. Tolik času jsme rozhodně nechtěli trávit ve frontě. Takže jsme se jen rozplývali nad tím, jak úžasný to musí být tam bruslit a ještě s těmi vánočními písničkami! No, naše smutky z toho, že jsme nemohli bruslit, jsme šli řešit do nákupáku a konkrétně můj smutek vyřešilo jedno dlouhé tričko a halenka z Mohita. Ale stejně je to kluziště nejkouzelnější z tohoto výletu! Pak už jsme si jen zašli posedět do hospody a byl čas se vyspat a vyrazit domů.
patřím mezi lidi, kteří milují procházky. Čím delší, tím lepší. Hned první týden semestru jsem si řekla, že budu chodit ve čtvrtek vždy pěšky do školy. Mám to 4 kilometry, což je pro mě spíš příjemná krátká procházka. Škola mi začíná až ve dvanáct, tudíž mám dost času se vyspat a i se projít.
Pak ale vzniklo to, že jsem začala i ze školy chodit pěšky. A to vlastně mohu dělat kdykoliv, přece jen to už nikam nespěchám. Jen chodím ze školy vždy za tmy. Není to tedy pravidlem, ale když mám náladu jít, tak prostě jdu. Jednou jsem takto šla přes Pohořelec, když mě napadlo, že bych mohla zahnout doleva místo doprava. Nepřemýšlela jsem a rovnou jsem změnila svou původní trasu. Došla jsem až na Pražský hrad, do kterého jsem chtěla jít. Zjistila jsem, že kontroly ale pořád nezmizely a mně se přes ně nechtělo jít, protože jsem s sebou měla počítač, když jsem šla rovnou ze školy a fakt jsem nevypadala jako turista. Došla jsem proto jen na vyhlídku u hradu, kde jsem si poslechla výklad v němčině a vydala jsem se na kolej.
Tento malý výletík se mi ale tak zalíbil, že hned další den jsem si naplánovala další pražské zajímavosti. Nohy mě zanesly až k Lennonově zdi, kde jsem nikdy předtím nebyla. Tu jsem dokonce viděla i za světla, protože jsem se tam vydala místo své klasické čtvrteční cesty do školy. Musím říct, že zeď mě uchvátila, docela dlouho jsem si ji jen prohlížela a četla jsem si různá hesla, které na ni jsou napsané. Korejští turisté se u ní mezitím fotili a já měla dokonalé turistické ráno.
Poslední výpravu jsem uspořádala tentokrát s kamarádkou, za kterou jsem vyměnila sluchátka, které mě na všech těchto výpravách doprovázejí. Byla jsem ráda, že nebyla proti žádnému mému nápadu a ochotně se mnou všude chodila.
A co vám tímto chci vůbec říct? Já ani nevím. Chci se pochlubit se svou novou zálibou - začalo se mi totiž líbit být v Praze turistou. Objevovat ale všechno jen pěšky a nejezdit městskou dopravou ani mezi jednotlivými místy, které chci navštívit. Právě během těchto přechodů totiž většinou objevím ta nejkrásnější místa. Zkuste to taky. Zkuste jen chodit a vynechat městskou dopravu. Je to prostě skvělý relax!
Jak jste na tom s procházkami vy, chodíte na ně rádi?
sakra, už je tady zase to šílené období s názvem zkouškové. Musím se s nim porvat a doufám, že na té mé malé bitvě neutrpí nějak výrazně blog. Jo, nějak nejspíš jo. Jen se modlím, aby to nebylo tak drsné. No, zatím neumírám, tak zatím mohu psát! A doufám, že budu psát i dál během něj. Člověk přece nějaký relax potřebuje, ne?
Ale abych to zase jen neokecávala. Vlastně jsem vás chtěla varovat, že se může stát, že z ničeho nic přestanou vycházet články, tak to bude přesně z tohoto důvodu. To sem ale teď nepatří. Jo, už jdu na článek. Dnes to bude o kosmetických produktech, které se mi povedlo spotřebovat.
Myslím, že o šamponech a kondicionérech od Faith in Nature vám už nemusím nic psát, protože je ode mě už určitě znáte. Jednoduše je miluji.
Víc už se ale rozepíšu o šamponu a kondicionéru od Wooden Spoon. Vyhrála jsem je v soutěži, takže jsem si nemohla vybrat, na co sada bude. Už když jsem si přečetla, že se jedná o šampon a kondicionér na mastné vlasy, tušila jsem, že to bude průser. A jak jsem vám už napověděla, opravdu to pro mé vlasy průser byl. Ani jednu lahvičku jsem nevypotřebovala a rozhodla jsem se, že se jich zbavím. Jo, nemusely mi sednout kvůli tomu špatnému typu vlasů.
Jako další tu mám malinový ocet od Yves Rocher. O tomto produktu plánuji samostatný článek, proto si svůj názor na něj zatím nechám pro sebe, pššt.
Arganový olej, už ani nevím od jaké značky, byl úžasný. Jo, tak úžasný, že jdu teď najít odkaz na něj. Tady je. Olej mi sice nevoněl, ale ty jeho účinky, které měl na mé vlasy, za tu chvíli nepříjemného zápachu rozhodně stály a až budu příště dělat objednávku na Biooo.cz, tak si ho rozhodně koupím znovu.
Dalším ne úplně vonícím produktem byla tato péče na vlasy od značky Brazil Keratin. Slibovala posílení vlasů a jejich růst. Vím, že jsem od něj nemohla čekat zázraky a vidět zlepšení hned po pár dnech, ale celou dobu jsem měla pocit, že ho používám naprosto zbytečně.
Lak na vlasy jsem dostala minulý rok na předání cen blogerek roku. Používala jsem ho vlastně jen, když jsem šla na nějakou společenskou akci, proto mi vydržel hodně dlouho. Lak dělal přesně to, co sliboval. Po celý večer zafixoval vlasy, za mě spokojenost.
Hruškový antiperspirant od Dove fakt nádherně voněl! Jo, pořád jsem nepochopila, proč na takovýchto produktech píšou, že vydrží 48 hodin, když nedá ani čtvrtinu z tohoto času. Každopádně jeho používání bylo příjemné.
Čistící gel od Mixy jsem měla fakt ráda! Vlastně tak nějak mám ráda všechny čistící gely. Odlíčil jak makeup tak i řasenku.
Vlasová kůra od Alverde nádherně voněla a také dělala to, co slibovala. U této konkrétně to byla hydratace suchých vlasů. Vlasové kůry od Alverde mám moc ráda, dobrý půlrok už nepoužívám jiné, jen vždycky střídám druh.
Heh. Teď jsem zjistila, že tyto fotky mám v počítači už od konce října. To jsem to psaní spotřebovanců fakt protáhla. Už se ani nedivím, že když jsem chtěla hledat obaly, abych se koukla na přesné značky a názvy, tak jsem je prostě nenašla. No, ale nakonec jsem to zvládla sepsat, sice po 2 měsících, ale přece!
Jak dlouho nejdéle na vás čekaly fotky na článek, než jste článek doopravdy sepsali?
seděla jsem zrovna na přednášce z technických zařízení budov, když mi na mobilu blikla zpráva od mých přátel, jestli s nimi nechci jet na pár dní po Štědrém dnu do Budapešti. Moc dlouho jsem neváhala, vlastně jen po dobu, co jsem se ujišťovala, že to můj studentský rozpočet nijak nenaruší, a hned jsem souhlasila.
Video z Budapešti:
Nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme 25. večer z Prahy. Já jsem celý den odkládala balení. Mám s tím fakt problémy, ale tuhle storku jste ode mne už možná slyšeli. Ještě před odjezdem jsem si zjišťovala, jestli budou mít v Tescu na Andělu otevřeno a vygooglila jsem že ano, proto jsem si nepřibalila žádnou svačinu, chtěla jsem si prostě něco koupit. To byl ale docela omyl. Tesco otevřené nebylo. Vlastně vůbec nic. No. Nakonec mě zachránil Burger King na Florenci, ale měla jsem tam něco poprvé a naposledy.
Já přímo miluji tyto dlouhé cesty a proto mi 7 hodin v autobuse nedělalo nejmenší problém. Na chvilku jsem sice usnula, přesněji na 20 minut, a pak mi společnost dělala druhá série Gossip Girl. Cesta utekla neskutečně rychle a ráno před šestou už jsme stáli v Budapešti a hledali tramvaj do Gellértu, kde jsme chtěli ukrátit čekání na ubytování, které jsme měli dostat až někdy odpoledne.
Gellért bylo jedno velké bludiště. Najít skříňky a převlékárny byla výzva, která vedla chodbou a ta šla chvíli dolů, pak jsme zase šli nahoru do schodů. Nakonec jsme si ale poradili i se systémem výběru skříňky a vybaveni plovací čepicí, která byla v určitých bazénech povinností, jsme skočili do teplé vody. No a jak jsme do ní skočili, začalo se nám samozřejmě chtít spát, když jsme neklepali kosu někde venku.
V lázních jsme nakonec strávili 3 hodiny a pak jsme se rozhodli, že se dojdeme někam najíst. Jenže to by nesmělo být 26. Nepředpokládali jsme, že bude až takový problém najít cokoliv, co by bylo otevřeného. Po pár prochozených minutách jsme hledání nadobro vzdali a přijali mekáč. Nakonec jsme měli štěstí, jen co jsme si vzali jídlo z mekáče s sebou, dověděli jsme se, že už můžeme jet na ubytování a tak jsme oběd odložili až na byt.
Ten den jsme do něj jen zapluli a okamžitě usnuli. Cesta v autobuse nás všechny hrozně odrovnala. Po dvou hodinách jsem se probudila a vlastně jsem už ani nechtěla ztrácet čas ležením. Vyskočila jsem, ale můj názor nikdo jiný už moc nesdílel a tak jsme si jen došli pro večeři a zbytek večera strávili na bytě.
Já vstávám vždycky dřív než všichni. Ne, že bych v Budapešti vstávala nějak extra brzo, někdy kolem osmé, ale i tak se mi to dařilo. Vydala jsem se proto na prozkoumání okolí bytu a zjistila jsem, že bydlíme ani ne pět minut chůze od parlamentu. Vlastně ho máme téměř za rohem. Prošla jsem se kolem parlamentu, vyměnila jsem si eura na forinty a objevila jsem naprosto dokonalou kavárnu.
Jmenuje se Madal espresso and brew bar. Tato kavárna se nachází na půli cesty mezi bytem, kde jsme byli ubytovaní a parlamentem. Je to v té ulici, do které budete koukat, když si stoupnete zády k parlamentu. Zaujala mě svým interiérem. Vše bylo dřevěné a působilo klidně. Osvětlení bylo řešeno volně visícími žárovkami, které tedy byly spíš pro parádu. K ostatnímu osvětlení vedly přiznané elektrické dráty, které byly schované jen měděnými trubičkami, nesnažili se je zasekat do stropu. Jo, takovýhle věcí si vždycky všímám! Tyto malé detaily mě dostaly. Po tom, co jsem ochutnala jejich kávu a atmosféru celého místa, bylo mi jasné, že už nepotřebuji žádnou jinou kavárnu hledat. Je to místo, kam si prostě přijdete vychutnat svou kávu, pracovat a nebo na pokec s kamarádkou.
sice jsem už psala článek na téma rok 2019, ale myslím, že jsem v něm trochu zanedbala přání k vám a to je podle mě škoda. Bez vás, čtenářů, by mé blogování nebylo tím, čím teď je. Ano, mohla bych si psát jen sama pro sebe, bavilo by mě to, měla bych z toho radost, ale i když všichni říkáme, jak nezáleží na číslech, tak je to pro nás stejně dost důležitá součást blogování. Protože komentáře dokážou zlepšit každý den a upřímný zájem čtenářů zas přináší štěstí!
Přeji vám všem jen to nejlepší do roku 2019. Štěstí, zdraví, lásku. Víc asi ani nepotřebujeme. Všem, bez rozdílu, jestli jsi pravidelným čtenářem (za to upřímně děkuji a vážím si toho) nebo jsi zde jen náhodou :) . Buďte všichni spokojení a šťastní, to je to jediné, o co jde. A taky doufám, že se tady spolu v roce 2019 budeme mít krásně.
Chtěla bych popřát hodně úspěchů i dalším blogerkám a blogerům. Ať se vám daří, ať máme navzájem co číst. Dále bych chtěla popřát celé této komunitě, ať neusíná na vavřínech a nepřenechává všechno krásné jen YouTubu, protože já věřím, že pořád jsou tu blogerky a blogeři, kteří by se svého blogu nevzdali za nic, i když ví, že na YouTubu je momentálně víc příležitostí.
Těším se, až se tady zítra znovu uvidíme. Povyprávím vám o naší cestě do Budapešti. Pro začátek tu pro vás mám video, které jsem v Budapešti natočila.
