Road trip do Albánie - část I.

Ahojte,

na konci srpna jsem byla s partou přátel z vysoké na road tripu, jehož cíl byla Albánie, ze které jsem měla ze začátku strach. O té si ale povíme až ve druhém článku. Celé povídání by bylo moc dlouhé, kdybych ho dala dohromady. Rozhodla jsem se proto z něj udělat články hned tři. I tak je možné, že budou jednotlivé články delší. Dnes vám povyprávím o tom, jak jsem vůbec dojela na místo srazu, cesta byla díky ČD v kombinaci s rozsáhlým požárem dost záživná. Pak přejedeme přes Slovensko a Maďarsko až do Srbska. 

17.8.2018

Dnes nastal ten velký den, kdy mám vyjet na oslavu narozenin a z oslavy rovnou na roadtrip. Kvůli práci nestíhám přijet, jak jsem původně chtěla a je mi jasné, že pojedu vlakem až o dvě hodiny déle a dorazím na místo až v devět večer. Jsem s tím ale smířená a nějak si tím nenechávám kazit náladu.

Když přijedu domů z práce, čeká tam na mne mamka, která mi nabízí, že mne odveze na vlak do Čimelic, abych nemusela přestupovat v Plzni. Do vlaku také nastoupím bez menších potíží. Neumím totiž otvírat ty staré vagóny, kamarádím se jen s tlačítky a v Čimelicích je zastávka na znamení, takže tam moc lidí nenastupuje. Naštěstí ale přijíždí vlak s tlačítky. Nastupuji do něj a těším se na dobrodružství. Čekám na průvodčí, ale ta/ten nikde. Začíná mi to být podezřelé, tak se rozhlížím okolo sebe a zjišťuji, že tento vlak je bez průvodčího a že si budu muset sehnat jízdenku sama a jinde. Nechce se mi vůbec jít hledat nějaký automat a tak googlím a zjišťuji, že jízdenka se dá koupit i online a kupuji si ji. Vlak má trochu zpoždění, to mne ale nějak nedrásá nervy, přece jenom je toto docela normální.

Problém ale nastává při příjezdu do Příbrami. Tam vlak zastaví a docela dlouho stojí. Najednou přijde průvodčí s tím, že se děje něco na kolejích, že nás tam hasiči nechtějí pustit a tady budeme takových 10 minut čekat. Po chvíli se začne vlakem nést, že to nebude jenom 10 minut. Tuto informaci potvrdí i průvodčí, který nás jde vyhnat z vlaku s tím, že pro nás přijede náhradní autobus. V tuto chvíli ještě nějak nejsem ve stresu. Říkám si, že přijede autobus a doveze nás až do cíle. 

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

Po chvíli ale vyhlásí, že náhradní doprava nepřijede a přesně v tuto chvíli se mě zmocní strach, protože jsem prvotřídní poseroutka a ono se začíná stmívat! Po chvíli si to zase České dráhy rozmyslí a tvrdí, že přijede náhradní autobus. Do toho si píšu i s kamarádem, který říká, že hoří Ravak. Vidím kouř a služební auto Ravaku, jak k tomu jede. Googlím a zjišťuji, že to fakt Ravak je a že je to velké špatné.

Po chvíli přijíždí náhradní autobus. Po chvíli se dovídám, že nás má dovézt jen do vedlejší vesnice, kam pro nás přijede vlak. Jsem z toho otrávená, ale co se dá dělat. Do autobusu nasedám. Řidič ale ani neví, jak má na místo dojet a cestou telefonuje a zjišťuje informace. Cestou míjíme hrozně moc hasičských aut, jak doplňují zásoby vody.

Dojeli jsme do vedlejší vesnice a tam jsme měli čekat na vlak, který měl přijet za 20 minut. Po chvíli ale začali hlásit, že vlak tudy nejezdí, že je výluka. V tu chvíli jsem už začínala být fakt smutná a nervózní, ale nedalo se nic dělat a čekala jsem dál. Po chvíli to už jeden pán nevydržel a volal svému zeťovi, aby pro něj dojel a odvezl ho. Díky jednomu podivínovi jsem také dostala nabídku odvozu. Normálně bych nesedla do auta se třemi chlapy, které absolutně neznám, jenže má zoufalost byla už dost vysoká a tak jsem se vyprdla na všechno a byla jsem ráda, že mám odvoz, který mne dopraví do cíle.  Po chvíli další rozhlas hlásil, že vlak přijede. To už bylo dost vtipný, protože už měl několik desítek minut zpoždění. Náhradní vlak nakonec fakt dorazil, ale měl jet jen kousek a pak měla být výluka. Využila jsem tedy radši svého improvizovaného odvozu.

Nakonec jsem na oslavu fakt dorazila. Místo devíti hodin někdy v jedenáct. 

18. 8. 2018

               Někdy kolem osmé až deváté hodiny ranní jsme přeházeli věci z auta do auta a vydali jsme se na naši cestu. Teda, vydali jsme se vyzvednout kamaráda na nádraží. Vyfotili jsme se u narvaných aut a vyrazili jsme na dobrodružství, které by se dalo pojmenovat jedním výrazem a to D1. Byla to má premiéra na této dálnici a musím říct, že to doopravdy bylo výživné. Opravy vozovky byly a dokonce i bouračka.

               Dojeli jsme až za Brno a začali jsme hledat místo ke koupání se. Nakonec jsme si našli lom u Mikulova. Byli jsme všichni zmlsaní Homolákem a tak se nám představa podobné krásy dost líbila. Krása to tedy byla, ale bylo tam všude neskutečně moc lidí! Dokonce jsme tam narazili na spolužáky z ČVUTu. Vykoupali jsme se v lomu a vydali jsme se dál. 

             V tento moment jsme ještě pořád chtěli dojet až do Tater. To jsme si ale rozmysleli, když jsme se zdrželi v Lednici, kde jsme se chtěli kouknout na zámek. Zámek byl krásný. Dojeli jsme i do Kuželova, kde jsme obdivovali větrný mlýn.

               V tento moment jsme už věděli, že dojet až do Tater je fakt nereálné. Kamarád zavolal nějakému svému kolegovi z práce a ten nás poslal k nádrži v Lazanech. Zapojili jsme tedy mapy z roku 98 a vydali jsme se na cestu. Možná bychom podle nich i dojeli, kdybychom měli více trpělivosti a v nějakém městě, kde jsme si zajeli na naši první kulturní vložku, rozuměj ztratili jsme se, na most, to nevzdali. Zapnuli jsme tedy mobil s aplikací Waze cestu  už neminuli a ubytovali jsem se, rozuměj - postavili jsme stany. 

19. 8. 2018

              

               Probouzím se v půl osmé, gratuluji sama sobě, že jsem vydržela spát tak dlouho a zaposlouchávám se do zvuků, které přichází zvenku. Slyším hlasy. Některé i rozeznávám, jiné zas ne. Vylézám ze stanu a zjišťuji, že kousek od našich stanů stojí auto rybářů, kteří našli své útočiště hned pod námi. Někteří z nás jsou už vzhůru a tak si k nim přisedám.

                        Balíme stany a vydáváme se směr Šaľa, kde se stavujeme u kamarádovo sestřenky. Pak míříme směr Maďarsko. Na Slovensko-maďarských hranicích, které jsou vlastně jeden hezký most, zastavujeme a jdeme se podívat do města Esztergom, do kterého nás přilákala bazilika, která byla vidět už daleko ze Slovenska. Obdivovali jsme ji a to jsme ještě ani nevěděli, že kolem ní pojedeme. Být pak u ní už nebylo sice tolik okouzlující a navíc tam bylo plno turistů, ale i tak jsme si to užili. 

Z Esztergomu míříme do Budapešti, kterou si chceme jen tak v rychlosti projít. Parkujeme auta výhodně v centru za víkendové ceny 0 forintů. Popojdeme pár kroků a máme výhled na parlament, který mě docela učaruje. Jdeme dál do centra a zjišťujeme, že ve městě jsou nějaké slavnosti, které nám zprostředkují to, že můžeme projít tunelem pro dopravu, do kterého bychom se jinak nedostali. Zkoušíme pískat. Je tam ozvěna a my jsme za totální buranský turisty, ale je nám to úplně jedno. Když projdeme tunel, začneme hledat cestu zpět. Kamarád nějakou nachází a vede ještě přes památky.

Přes nekonečné schody, které v snad 40°C jsou docela problém, se dostáváme až do nádhery všech nádher. Na samotné hradby města, ze kterých je vidět na parlament. Jsou tam i kostelíky. V Budapešti si ale moc nelámou hlavu s tím, co v památkách dovolit a co už ne. Všude jsou udělané restaurace, hospody a bary. Jeden je přímo na hradbách. V tom se stavíme, abychom poseděli u jejich stolů s vlastním pitím a udělali nějaký ty selfies s parlamentem. Pak už doopravdy jdeme k autům. 

               Z Budapešti míříme k Balatonu, kde chceme spát v kempu. Do kempu přijíždíme už pozdě v noci, na recepci už ani nikdo není. Jen ve vrátnici je člověk, který nás sice ubytuje, ale mluví jenom německy, což pro naši výpravu znamená dost velký problém. Nakonec se ale domluvíme a můžeme jet postavit stany a hlavně se vysprchovat! Kemp má totiž sprchy, které se dále nemusejí připlácet, což mé židovské srdce dost cení. Pak už si jen povídáme a zjišťujeme, že jsme vyhráli místo, které je od kolejí vzdáleno jen jeden živý plot. Nakonec ale jdeme spát.

20. 8. 2018

               Ráno se probouzím a vlastně si už ani nepamatuji, kolik hodin je. Vím jen to, že se opět raduji, že jsem se na klasiku neprobudila v sedm a dokonce už je většina lidí vzhůru. Později zjišťuji, že je probudil jedoucí vlak. Slyším ze stanu kamarádovo hlas, který mluví o běhání. Toto mě nabudí, vylezu ze stanu a dostanu nabídku, abych šla běhat s ním. Bez váhání souhlasím.

               Převlékám se ve sprše a vybíháme. Slibujeme si, tedy spíš on slibuje mě, pohodový tempo a ptá se mne, kolik kilometrů tak dáme. Říkám, že 4 bych mohla zvládnout. Běžíme kolem břehu Balatonu a je to naprosto dokonalý pocit. Běžíme po rovince, což je pro mě docela nezvyk a užívám si každý krok, protože jde tak nějak hladce. Žádný kopec jako kdybych běžela doma. Jen rovinka, která si přímo říká o nějaký ten rekordík. Běžíme skrz placenou pláž, takto ráno po nás ale naštěstí nikdo nechce platit. Doběhneme až na molo, kde nejspíš jezdí nějaký převoz, protože na jeho břehu je nápis stanice. Chvíli se kocháme a vlastně celou dobu žijeme okamžikem. Po chvíli běžíme o trochu dál a protahujeme se. Po tom, co přiběhneme, sklízíme „ovace“. Tedy ovace. Někteří se diví, že jsme fakt šli. Jdu se osprchovat a následně posnídat.

               V kempu se nakonec zdržujeme až do oběda a čas trávíme koupáním v Balatonu. Místní tomu říkají moře. Ochutnali jsme ale vodu a slaná doopravdy není. Hlavně v Balatonu jdete a pořád stačíte. Po jisté době se vám ale do nohou začnou motat nějaké řasy, které jsou na dně. Házíme si talířem a já si ho tak blbě odrazím, že mě trefí do oka. Chvíli nadávám, pak ho ale předávám dál a po chvíli nás to přestane bavit a jdeme ven z vody.

               Po chvilkovém válení se na břehu, bohužel nemohu napsat na pláži, protože to vypadalo jako typická česká rovná louka, se vydáváme zpět ke stanům a autům, vaříme oběd. Už podruhé během 24 hodin si myji vlasy, protože nevím, kdy jindy budu mít tu příležitost. Loučím se se sprchou s myšlenkami, že to bylo na týden naposledy a jdu jíst. 

               Balíme naše věci a vyrážíme směr Srbsko. Poprvé vyjedeme z Evropy. A taky na dlouhou dobu vyjedeme z Evropy. Cesta Maďarskem na jihu začíná nabírat úplně jinou atmosféru, jelikož všude jsou vidět staré Lady a Žigulíci. Hlavně kluci jsou z toho unešení. Jih Maďarska má neopakovatelnou atmosféru. Naše plány jsou ale neúprosné a po nějaké té chvíli cesty přijíždíme na hranice se Srbskem a to znamená už jen jediné – ahoj Waze, už máme jen offline mapy a hlavně atlas Evropy z roku 1998. A ten je nejlepší!

                Vede nás druhé auto. Nevím, jestli podle offline map a nebo atlasu z roku 98, ale myslím, že tolik nových silnic nepostavili, takže bych i shledala atlas dostačující.

               Srbské silnice se ukazují býti velikánským zážitkem. Jedete si takto po krásné, rovné, nové asfaltce a najednou je před vámi díra tak velká, že kdybyste do ní vletěli, zničíte si auto. A to by určitě nebylo zrovna dvakrát příjemné! Ve Srbsku. 6 lidi, 1 zničené auto, žádná Evropa a divocí psi. 

               Začíná se stmívat a my hledáme místo, kde bychom přespali. Nakonec něco nacházíme na mapě. To, že to není zrovna místo na kempink by nám měla říct už cedule u komunikace, která nás k místo přivádí. Nikdo ale místní řeči nerozumí a tak jí nepřikládáme velký význam. Jedeme kolem sádků až do nějakého kravína. Dojdeme k názoru, že tady bychom fakt spát neměli a tak se vracíme na plácek před cedulí, který budeme sdílet s mrtvým holubem a plno dalších zvířat, které jsou k našemu smutku živé a schované v okolní vysoké trávě. Docela se jich totiž bojíme. Nakonec jsme ale líní hledat jiné místo a usínáme.

Na pokračování mého vyprávění se můžete těšit ve středu.                

Na viděnou u dalšího článku,

Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥