Na slovíčko s eL: Proč jsem nedržela den offline?

neděle 30. září 2018

20 komentářů

Ahojte,
tento článek je tak neplánovaný. Vlastně jsem na dnes měla v plánu vydat haul, ale nakonec jsem se rozhodla tento plán přehodnotit, protože jsem si k tomuto tématu taky chtěla říct své. Když se budete chtít zapojit do diskuze, budu jedině ráda, teď vám k tomu ale první řeknu své. 

Nemyslím si, že bych tu měla někoho, kdo by nevěděl, o co jde, ale kdyby náhodou, tak vám to jen tak stručně popíšu. Jde o to, že magazín Flowee vyzval lidi, aby na den odložili své mobilní telefony a byly celý den offline. Do tohoto se zapojilo i plno celebrit a influencerů a proto jsem toho měla celý Instagram. Já jsem ale v sobotu offline nebyla a řeknu vám k tomu své důvody. 


Všichni víme a všichni to řeší, že dnešní populace tráví na telefonech až moc času. Je sice hezké, že se někdo snaží s tím něco dělat, ale to, že vyhlásí na den takovouto akci podle mě nebude mít účinek. Po sobotě si určitě všichni vzali své mobily zpět do rukou a vesele ho používají dál jako by se žádný den offline neuskutečnil. Možná si i řekli, že by to měli nějak změnit, možná se i trochu zamyslí, ale nemyslím si, že by někdo kvůli jednomu dni bez telefonu změnil všechny své zvyky. Možná jim jejich dny připadaly plnější, ale to můžou být i bez jednoho vyhlášeného dne. Mohou si svůj den offline udělat kdykoliv. Nemusí prostě být jen na výzvu.

To, jak moc používáme telefony podle mě dost závisí na tom, jakou máme přes den náplň. Je jasné, že když se nudíme, tak máme tendence po telefonu sahat častěji, než když máme celý den co dělat a nemáme čas myslet na sociální sítě. Možná nejsem až tak velký závislák, ale když mám celý den o zábavu postaráno, tak si málokdy vzpomenu na to, že bych si jen tak měla projet Instagram. Když celý den sedím doma a nemám co smysluplného dělat, tak samozřejmě aktualizuji dost často. Nevšímám si na sobě toho, že by mě mobil nějak extrémně zdržoval od mých povinností.


Před měsícem jsem si dala celý týden, kdy jsem byla offline. O road tripu jsem vám psala a přesně v den odjezdu jsem vypnula data a wifi a celých 7 dní jsem měla mobil sice zapnutý, ale všímala jsem si ho vlastně jen tehdy, když jsem psala domů, že jsem v pořádku. Na nějaké projíždění sociálních sítí a podobných věcí jsem si upřímně ani nevzpomněla a užívala jsem si přítomnost, ale toto zase souvisí s tím, co jsem řekla před odstavcem. Fakt jsem přesvědčená o tom, že čas, který trávíme na svých mobilech závisí na našich činnostech. (Vyhlásit týden offline by byla mnohem větší výzva!)

Můj týden offline nebyla má premiéra bez internetu. Občas si data a wifi vypnu i jen tak, na celý den. Hlavně když nemám náladu a cítím, že mi bude mnohem lépe bez dokonalého světu všude na netu. Radši si v těchto dnech čtu a nebo kreslím a tak. A taky většinou nechci komunikovat s lidmi, protože v těchto náladách jsem akorát nepříjemná a zbytečně bych vyvolávala rozbroje.

Řekla bych proto, že člověk, který není mobilem úplně pohlcený ho dokáže používat s rozumem a ví tak nějak sám od sebe, že ho nemusí mít pořád na ruce. Lidem, kteří jsou ale už tak trochu závislí na těchto technologiích, den bez nich fakt nepomůže. Možná jim tak maximálně ukáže, jaký s tím mají problém, to už ale beztak tuší i bez toho. 

Jsem prostě zastáncem toho, že všechno se má dělat s mírou a všeho moc škodí. I tady to platí.

Co si o tomto dni offline myslíte vy?


Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥     
Read More

Road trip do Albánie - část III.

středa 26. září 2018

4 komentáře

Ahojte,
dnes přicházím s poslední částí článků o našem road tripu do Albánie. Dnes vám řeknu něco o Albánii, jak na mě působila za těch ani ne 24 hodin, co jsme tam strávili. Znovu se podíváme do Černé Hory a také se zastavíme v Dubrovníku.


24. 8. 2018
              
               Dopoledne jsem tak nějak strávila na pláži. Víceméně sama. Rozhodla jsem se, že už jsem nebyla na internetu týden a že svou očišťující kúru tímto ukončím. Zapla jsem wi-fi, tento kemp totiž nabízel signál, a připojila jsem se. Psala jsem kamarádovi do práce. Samozřejmě i s fotkami z moře. Jsem hold provokatér. Pak jsem své provokace povýšila z fotek na video šumícího moře u prázdné písečné pláže. No na omluvu jsem nakonec nasbírala mušle.



               Po snídani, která byla asi až někdy v jedenáct, jsme vyrazili zpět směr Černá Hora. Co nás ale na Albánii zaujalo hodně, byl jejich způsob ježdění v autech. Na to, jak je milovali, si nedělali moc velkou hlavu s tím, jak jezdí. Vždy jel ten, kdo se míň bál. Když jste se báli, tak jste nechali vystoupit spolujezdce a ten už vám místo udělal tak, že se postavil před auto, které jste potřebovali zastavit. Policajti řídili kruhové objezdy, ve skutečnosti na nich ale dělali větší zmatek, než aby něčemu pomohli. A města byla docela zacpaná, protože všichni přece museli jet auty. I jejich způsob ježdění na kruhovém objezdu jsme se začátku nemohli pochopit, pak jsme ale i řidiče naučili jezdit po nich po jejich. Když jste vjeli na kruhový objezd, museli jste dát blinkr doleva. Když jste chtěli kruháč opustit, vypli jste blinkr a vystřelili jste. Albánská a černohorské benzínky nebyly tak jednosměrné, jak nás učili v autoškole. Tady si s tím nikdo hlavu nelámal a prostě jste do nich najeli tak, jak jste potřebovali.


 Pro pokračování ve čtení klikněte na:
Read More

Road trip do Albánie - část II.

středa 19. září 2018

2 komentáře

Ahojte, 
dnes pro vás mám druhou část vyprávění o road tripu do Albánie, kam jsem vyrazila se svými kamarády. No, nebudu to zdržovat, protože to bude zas dlouhé. Dnes se dočtete o tom, jestli stojí za navštívení Bělehrad, Sarajevo a Podgorica a zavedu vás do jednoho albánského hradu a kempu.

21. 8. 2018

               Ráno mě probudil hlas nějakého cizího muže, který řval „haló“. Než jsem se stihla pořádně probrat, bavil se s naštvaným srbským zemědělcem už někdo jiný z naší party. Dověděli jsem se od něj, že toto místo je „privat, no kempink“ a že máme odjet. A tak jsme si začali pomalu dělat snídani. Během té přijel další srbský velkostatkář a řekl nám vesměs to samé. Začali jsme balit stany, že tedy uposlechneme a odjedeme. Namířili jsme si to na Bělehrad.

               V Bělehradu jsme chvíli bloudili a „užívali“ si šílenost místní dopravní situace. Vlastně jsme se i ztratili a během bloudění jsme si vyzkoušeli, že přednost zprava nic neznamená a vždy jede ten, kdo je drzejší a míň se bojí. Když jsme zaparkovali a začali hledat parkovací automat, dověděli jsme se, že bychom museli mít srbskou SIM kartu, abychom vlastně mohli parkování zaplatit, jeli jsme přeparkovat do parkovacího domu, který nám poradili kravaťáci, kteří nerozuměli česky, ale anglicky. Na tom by nebylo ale nic divného, kdybychom se tam doteď nedorozumívali spíš česky. Zaparkovali jsme a vydali jsme se do města.

               Po chvíli jsme našli infocentrum, kde jsme se zeptali, co nemáme vynechat, máme-li na město dvě hodiny. Paní nás poslaly do parku, kde se měl ukrývat hrad a také do uličky plné restaurací. Vydali jsme se první do parku, kde jsme spatřili typický turistický vláček. Vlastně už ani nevím, kdo z nás to navrhl, ale nakonec jsme se smíchem, že jsme "zasraní" turisté, zasedli do vláčku a čekali jsme na svou jízdu, ze které jsme ještě dlouho umírali smíchy. Viděli jsme všechno, co jsme v tom zákoutí vidět mohli a vydali jsme se pěšky směr ulička s jídlem.



 Pro pokračování ve čtení klikněte na:
Read More

Road trip do Albánie - část I.

neděle 16. září 2018

10 komentářů


Ahojte,
na konci srpna jsem byla s partou přátel z vysoké na road tripu, jehož cíl byla Albánie, ze které jsem měla ze začátku strach. O té si ale povíme až ve druhém článku. Celé povídání by bylo moc dlouhé, kdybych ho dala dohromady. Rozhodla jsem se proto z něj udělat články hned tři. I tak je možné, že budou jednotlivé články delší. Dnes vám povyprávím o tom, jak jsem vůbec dojela na místo srazu, cesta byla díky ČD v kombinaci s rozsáhlým požárem dost záživná. Pak přejedeme přes Slovensko a Maďarsko až do Srbska. 

17.8.2018

Dnes nastal ten velký den, kdy mám vyjet na oslavu narozenin a z oslavy rovnou na roadtrip. Kvůli práci nestíhám přijet, jak jsem původně chtěla a je mi jasné, že pojedu vlakem až o dvě hodiny déle a dorazím na místo až v devět večer. Jsem s tím ale smířená a nějak si tím nenechávám kazit náladu.

Když přijedu domů z práce, čeká tam na mne mamka, která mi nabízí, že mne odveze na vlak do Čimelic, abych nemusela přestupovat v Plzni. Do vlaku také nastoupím bez menších potíží. Neumím totiž otvírat ty staré vagóny, kamarádím se jen s tlačítky a v Čimelicích je zastávka na znamení, takže tam moc lidí nenastupuje. Naštěstí ale přijíždí vlak s tlačítky. Nastupuji do něj a těším se na dobrodružství. Čekám na průvodčí, ale ta/ten nikde. Začíná mi to být podezřelé, tak se rozhlížím okolo sebe a zjišťuji, že tento vlak je bez průvodčího a že si budu muset sehnat jízdenku sama a jinde. Nechce se mi vůbec jít hledat nějaký automat a tak googlím a zjišťuji, že jízdenka se dá koupit i online a kupuji si ji. Vlak má trochu zpoždění, to mne ale nějak nedrásá nervy, přece jenom je toto docela normální.

Problém ale nastává při příjezdu do Příbrami. Tam vlak zastaví a docela dlouho stojí. Najednou přijde průvodčí s tím, že se děje něco na kolejích, že nás tam hasiči nechtějí pustit a tady budeme takových 10 minut čekat. Po chvíli se začne vlakem nést, že to nebude jenom 10 minut. Tuto informaci potvrdí i průvodčí, který nás jde vyhnat z vlaku s tím, že pro nás přijede náhradní autobus. V tuto chvíli ještě nějak nejsem ve stresu. Říkám si, že přijede autobus a doveze nás až do cíle. 

Pro pokračování ve čtení klikněte na:


Read More

Haul: Second hand

čtvrtek 13. září 2018

18 komentářů

Ahojte,
moc ráda bych řekla, že celou tu dobu, co se tu neobjevil HAUL, jsem neutrácela, ale bohužel tomu tak není. Nebo bohudík, díky tomu vám mohu teď psát tento článek. Dnes vám představím to menší zlo pro mou peněženku. Second hand. Jo, mám nafocený HAUL i z normálních obchodů, ale ten zas někdy příště. 

Poslední dobou vnímám, že se blogerky ve velkém snaží protlačovat second handy do popředí. Hodně z nich to dělá kvůli zero waste, co si budeme povídat. Z tohoto důvodu já tam ale nenakupuji, i když je to hezký bonus. Já jsem člověk, který rád hledá hezké oblečení a v second handech můžete najít skvosty. Chce to jen hledat. Toto je ten hlavní důvod, proč chodím do sekáčů ráda. A pak samozřejmě ta cena oblečení, to vám nebudu nic nalhávat. Pravidelně si tyto návštěvy sekáčů, kterým říkám "tour de sekáč", dopřávám. 

Mým nejlepším úlovkem bylo sako značky Comma, které by nové stálo kolem 3000 a já ho sehnala za stovku! Mám ve Strakonicích oblíbený jeden sekáč, ve kterém pravidelně nacházím značky jako Vero Moda, Asos, Next... Dá se tam najít i plno věcí z Primarku. No, to už by bylo okecávek dost, tak jdeme na samotný HAUL. 


Kdo by si občas nekoupil kousek oblečení, u kterého si říká, že do toho jednou zhubne? No a když se to stane v sekáči, tak to svádí o to víc, že jo? No. Tak přesně s těmito šaty jsem zrovna toto udělala a pevně věřím, že to dám! Jako, jak vidíte, tak mi jsou i teď, ale nesměla bych celý den jíst, abych je měla na sobě a nestyděla se za svoje břicho. Stály 100 korun a zamilovala jsem si je kvůli barvě, dlouhému rukávu a zajímavému stylu řešení sukně. 


Jako další tu mám jednoduché černé triko s tříčtvrtečním rukávem. Jestli mě sledujete už déle, tak víte, že já prostě miluji tento jednoduchý styl. Poslední dobou jsem si všímala, že v mé skříni chybí takovéto černé kousky a tak jsem to napravila. Možná až moc, teď mi zas budou chybět bílé! Každopádně toto tričko stálo taky tak nějak do stovky. 


Další černý kousek do mé sbírky je tento roláček, který jsem si okamžitě zamilovala. Vlastně jsem ho viděla ve svém oblíbeném sekáči, ale neměl na sobě cedulku s velikostí a tak jsem se rozhodla, že si ho vyzkouším, i když jsem se bála, že to úplně má velikost není. No, měla jsem pravdu, není to má velikost, ale i přesto jsem si ho vzala, protože nemám pocit, že by na mě nějak plandal. Je to prostě takový ten pohodlný oversized kousek, ve kterém se necítím jako těhotný lachtan. Na podzim je to naprosto dokonalá koupě! Stál také do stovky. 


Jako poslední tu mám tento síťový přehoz, který je původně z Primarku a sehnala jsem ho ještě s visačkou. Chtěla jsem si ho vzít na roadtrip na pláž a tak jsem taky udělala. No, víc využití než přehoz na pláž mít asi nebude, ale na to se hodí. Tuším, že stál 120 korun.

Jaký máte vy vztah k second handu? Řešíte nějak zero waste nebo vás tato propagace od blogerek a youtuberek jen míjí? 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥
Read More

Můj srpen 2018 - narozeniny, roadtrip, plány s blogem

sobota 8. září 2018

9 komentářů

Ahojte,
docela jsem s tímto článkem zaspala. To, že jsem ho doposud nenapsala (!) a ani nevydala, jsem si uvědomila až ve středu, kdy jsem pouštěla ven svou zpověď. To ale potřebovala má hlava, aby se tak nějak dala dohromady. Teď už se cítím o něco lépe a tak se můžeme společně ponořit do tohoto článku.


Tento srpen začal klasicky jako každý rok mými narozeninami, které mám 4. srpna. Já nemám narozeniny moc ráda, slavit to, že jsem zas o rok starší. Jo, vypadám na 15, v obchodech po mě pořád chtějí občanku, když kupuji cokoliv, co má trochu alkoholu, ale já se pořád cítím starší a starší. To nevím, co budu dělat, až mi bude 30. To asi veškerou existenci tohoto dne popřu! Co ale na narozeninovém dni mám nejméně ráda je to, že očekáváte, že vám někdo hodně blízký popřeje a když na to zapomene, tak jste pak zklamaní. Alespoň takto to mám já. I s těmito předpoklady jsem ale tento rok 4. srpna zvládla dobře. Co naopak mám ráda, je to, když mohu pro kamarády upéct dort. Letos jsem přišla i s hrou, kterou ze začátku nechtěl nikdo hrát, ale nakonec se líbila. 


Srpen jsem kromě jednoho týdne trávila opět na brigádě. Chci si vydělat co nejvíc, dokud to jde. Druhý týden v září totiž končím a odlétám na týden do Osla, o tom vás ale budu zásobovat dýl, na to je zatím čas. Co se ale událo v srpnu, byl road trip na Balkánský poloostrov. S partou přátel jsme auty dojeli až do Albánie, o tomto vám ale povyprávím v samostatných článcích. Jestli to tedy vůbec někdy dopíši. Už na tom dělám dva týdny a dostala jsem se teprve na Slovensko! Ale na tento víkend to mám v to do listu s tím pohnout, tak snad. Bylo by fajn to stihnout před Oslem, aby se to pak nepletlo dohromady. 


Nejspíš jste si všimli, že v srpnu to tady na blogu zrovna dvakrát nežilo. Důvody jsou docela jasné - v práci jsem pořád jezdila do Prahy a vstávat ve 4 člověka vyčerpává. Třetí týden jsem se pak vydala na ten road trip, kde jsem si zkusila být týden úplně offline a to bych měla dělat častěji, protože to byl neskutečný pocit. Takže ani v tuto dobu nepřipadalo v úvahu něco psát. Následující týden jsem se snažila dospat deficit, který jsem na cestách získala a stručně řečeno, neměla jsem vůbec žádnou náladu. A abych byla upřímná, po své 30 denní výzvě jsem ani nějak na psaní neměla náladu. Jak jsem ale tak ten blog zanedbávala, přicházela jsem na to, jak mi to vlastně chybí. Nemám proto v plánu končit a nebo něco takového. Naopak. Už jsem si v hlavě připravila takový "speciál" za 200 odběratelů, takže jestli ho chceš zrovna ty odstartovat a ještě můj blog nesleduješ přes GFC, můžeš to teď spustit. Akorát tedy speciál bude nejdřív po mém návratu z Osla. Takže já se znovu ponořím do blogování a můžete opět čekat články ve středu a o víkendu! A už se neskutečně těším na další čas strávený tady.

Máte rádi své narozeniny a nebo se na ně koukáte aspoň trochu jako já?

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥
Read More

Co hledám za štěstí?

středa 5. září 2018

1 komentář

Ahojte,
tento článek možná ani nikdy nevyjde, ale poslední dobou nejsem v úplně nejlepší náladě. Pořád sama se sebou řeším proč a co se mi vlastně děje a co mám udělat pro to, abych se cítila lépe. Jsem věčně uzavřená v sobě a nejradši bych nikam nechodila a byla sama zalezlá v posteli. Nechci vůbec mluvit s lidmi. Nemám jim tak nějak co říct. Vlastně nechci říkat vůbec nic, nejradši bych byla jen zticha. Lidi tak nějak snáším jen když si s nimi píši přes mobil, protože to je vlastně mohu kdykoliv "vypnout".


Jak se tak snažím přicházet na to co dělat pro to, abych se cítila lépe, tak spíš jdu druhou cestou a pořád přicházím na to, co dělat nemám. Těch věcí, co nemám dělat, je tolik! Nevím, proč je pořád opakuji. Už jsem se spálila a stejně jsem to udělala znovu, protože jsem měla pocit, že tentokrát je to jiné. No nebylo. Nebyla v tom ani ta upřímnost, jen čistá touha po tom slepit kousky sebe samé v celek.

To štěstí se sakra dobře schovává. V jednom nezdaru. A hlavně v tom druhém. Nesnáším své důvěřivé já. Svou naivitu. Své nesebevědomí. Ty pocity, že já jsem ve všem nejhorší. Tu potřebu být v očích všech lidí v pohodě. Tu touhu, aby mě každý měl rád. Tu neschopnost občas říct "ne", když se mi fakt do něčeho nechce. Tu naivitu. Své pocity. Mou neschopnost jít si za tím, co chci já a ne za tím, o čem si myslím, že se ode mne očekává. A hlavně to, jak jsem jeden den přesvědčená o jedné věci a druhý den se probudím a mé názory jsou od základu jiné. Nesnáším i to, jak nedokážu okolí přiznat své pocity a radši dělám, že nic, že se nic neděje. 

Možná je to ale tak dobře, protože když se mě někdo zeptá, co mi je, nedokážu říct, že o tom mluvit nechci. Já o tom totiž mluvit chci. Jenže když o tom mluvím s nesprávnými lidmi, nedopadá to dobře. Proto s tím pořád otravuji své nejbližší přátele, kterým už určitě lezu krkem. Pořád mám potřebu to řešit. Pořád jsem jak na horské dráze, usmívám se. Jenže pak někdo řekne něco nevhodného nebo slyším písničku, která mi to vše připomíná a já jsem ve slzách a nechci vůbec nic. Plýtvám svými dny.

Musím se poučit. Lidi s vámi prostě neměli, nemají a nebudou mít ty nejlepší úmysly a je jen na vás, co jim dovolíte. A já jim nesmím dovolovat tolik.

A tak v sobě mám nezahojenou prázdnotu, kterou jsem svou snahou ji zaplnit akorát tak zvětšila...

Jestli to teď čtete, tak to znamená, že jsem se nakonec rozhodla se vám otevřít a svěřit vám své pocity, které se mi momentálně honí hlavou. (Ale musím se přiznat, že článek jsem před vydáním hodně proškrtala). Doufám, že nedovolujete lidem, aby s vámi takto manipulovali!

Ale ono to všechno bude zase dobrý! Horší dny tu přece sou kvůli tomu, abychom si těch lepších víc vážili. 

Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥
Read More

Čas na bundy

neděle 2. září 2018

24 komentářů

Ahojte,
nejspíš jste si všimli, že jsem teď byla opět chvíli neaktivní. O tom vám popovídám v následujících článcích. Teď je ale čas se podívat na nějaké ty bundy, protože horka nás už opustila a já už si pomalu ráno topím v autě a řeším, jestli mohu z baráku vyběhnout jen tak v šatech a nebo se mám raději přiobléci. Ve spolupráci s eshopem manzara.cz bych vám dnes chtěla ukázat nějaké ty zimní bundy.



V kategorii zimní bundy dámské najdete tyto kousky, které jsem pro vás vybrala a ještě mnoho dalších. Bundy nejsou zrovna mým nejoblíbenějším kouskem šatníku, ale rozhodně patří mezi ty nejnutnější kousky. Abych vysvětlila, proč říkám, že nepatří mezi mé nejoblíbenější kousky. Já nemám ráda stereotyp a hrozně ráda střídám oblečení. Nejlépe mít na sobě každý den něco jiného. Nikdo z nás doma nemá tolik bund, aby si tohle mohl dovolit. Ani já ne. Poslední dobou jsem si ale pořídila více kousků a už se necítím tak hrozně svázaná. Když si vybírám novou bundu, chci, aby byla pokud možno co nejteplejší, ale taky univerzální. A kdyby se hodila i k šatům, byl by to už velký luxus! Právě z toho důvodu mne zaujala blejzrová bunda, která by se v mé skříni určitě neztratila. Eshop nabízí i velké množství parek, které vypadají hodně teple. Věřím, že takovou bundu by ocenila každá zmrzlina včetně mě! Dále v této kategorii najdete i všechny možné koženkové bundy, které snad nikdy nevyjdou z módy.


Aby to ale nebylo jen o bundách, rozhodla jsem se, že vám představím i pár kousků šatů, které mne zaujaly. V poslední době jsem se totiž nachytala, že v obchodech vyhledávám pletené, mikinové a nebo jednoduše teplejší šaty. Dokonce jsem si i koupila oxfordky, které k těmto šatům budu moct na podzim nosit. Něco mi říká, že si nějaké i na tomto eshopu pro sebe vyberu! 

Jaký máte vy vztah k bundám? Stačí vám mít jednu oblíbenou a nebo byste každý den raději nosili novou? 


Na viděnou u dalšího článku,
Lenka

Sledujte můj Instagram - zde
Sledujte blog na Facebooku - zde
Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥
Read More