Ahojte,
toto téma jsem si schovávala na den, kdy na něj prostě budu mít náladu. Ten čas přišel právě teď. Blogování je totiž něco, co ke mě prostě tak nějak patří. Přece jenom se tomu věnuji už nějakých 12 let a to je zhruba půlka mého života. A proč se mne to vlastně celou dobu tak drží?
Vše to začíná nápadem, který může přijít hodně nečekaně. Pár témat článků jsem už vymyslela cestou na toaletu v práci. Tuto výzvu jsem vymyslela, když jsem se jsem odněkud přijela domů a najednou jsem měla v hlavě nápad. Hodně článků "vzniklo" i během zdánlivě normální cesty do školy v MHD, některé mi dokonce skočily do hlavy během nějaké přednášky. Mám ráda, když nějaký takovýto nápad dostanu a nějak se o něj ani nesnažím. Samozřejmě tu ale jsou i články, které jsem ze sebe horko těžko vypotila, to vám zase nebudu lhát.
Když mám nápad, je na čase naplánovat fotky. Jo, fotky do recenzí jsou relativně jednoduché, když pokaždé jde jen o to, abyste vyfotili recenzovanou věc. Pak tu jsou ale i fotky ke článkům, nad kterými se prostě musíte na chvíli zamyslet. Třeba taková úvodní fotka ke článku "Věci, kterými zabíjíme své blogy". Po nafocení fotek přichází čas na jejich úpravu. Většinou ale upravuji jen jas a kontrast, snažím se nechávat fotky pokud možno co nejpřirozenější.
Když už mám fotky a nápad na článek, mám z poloviny vyhráno. Už stačí "jen" článek napsat, zkontrolovat a pak propagovat. Samotné psaní článku mi může zabrat klidně deset minut, ale i třeba hodinu, když jsem hodně nesoustředěná. To se přiznám, že tento stav jsem během výzvy měla hned několikrát. Dnes s tím naštěstí nebojuji a tento článek ze sebe chrlím až neskutečnou rychlostí. Teď se zmíním o věci, kterou mám na blogování nejméně ráda a to je veškeré pročítání článku a jeho úpravy. Jo, toto mne fakt nebaví a kolikrát to i odkládám. Nikdy to ale nevynechám, protože je to neskutečně důležité. A ideálně by se to mělo dělat s odstupem času, ale v tom taky nejsem zrovna dvakrát dobrá.
Po tom, co konečně dokontroluji článek, můžu kliknout na tlačítko publikovat. Jo, i tento krok mám hodně ráda, ale pořád to není krok, který bych měla úplně nejradši. Když je článek publikovaný, je čas na jeho propagaci na facebooku. A teď je i čas na další upřímnost. Návštěvy z této facebookové propagace jsou u mne nejvýraznější skupina, takže se snažím to fakt nepodceňovat. I když se přiznám, že s touto výzvou úplné haló na facebooku už nedělám, protože kdybych měla všech 31 článků sdílet do všech skupin, ve kterých jsem, byla bych z toho otrávená já a i ostatní lidé. Takže je sdílím jen do dvou skupin, většinou tedy.
Tak a teď přichází právě věc, kterou mám nejradši! Jsou to vaše reakce na můj blog - ať už samotné komentáře, návštěvy a nebo dokonce sledování přes GFC. Toto jsou ty momenty, které mi nejvíce vykouzlí úsměv na rtech a také je to z části důvod, proč to dělám. Upřímně. Kdybych měla psát a absolutně nikdo to nečetl, asi bych to dlouho nevydržela, i když všichni všude radí, že pokud vás to baví, tak ať píšete klidně sami pro sebe. Mě to baví a hodně, ale vaše reakce jsou pro mě jako motor, který mne žene pořád dál a dál. A přiznejme si to, každý chceme nějaké čtenáře. Každý občas pomyslíme na to, že by bylo fajn jich mít víc a nikdo z nás by nevydržel dlouhodobě si psát jen sám pro sebe. Blog bez čtenářů prostě není blog.
Žádné komentáře
Okomentovat
Děkuji za komentáře <3