Můj únor 2018 - vylezla jsem na Sněžku! a prázdniny

Ahojte,

pokaždé, když píšu tento článek, nechápu, jak ty měsíce rychle plynou. U února je tento můj pocit ještě umocněn tím, že je reálně kratší a také uběhl asi tak dvojnásobně rychle, než když chodím do školy a nebo do práce. Z minulého deníčku už víte, že jsem zkouškové dokončila už na konci ledna a škola mi začínala až třetí týden v únoru a tak jsem si dovolila dva týdny prázdnin bez práce. A jak jsem tedy tento měsíc prožila?

Na prázdniny jsem měla jasný a jednoduchý plán - začít se nudit. Hlavně se začít nudit, abych se začala těšit do školy. Trochu jsem doufala, že se mi to i povede, ale bylo to docela naivní. Skoro celý první týden jsem řešila věci do práce a i jsem tam dvakrát byla, i když jsem to v plánu neměla. Doufala jsem tedy, že se začnu nudit druhý týden, ale to také nevyšlo. Prázdniny jsem tedy zakončila tím, že jsem chtěla ještě třetí týden volna a ne jít do školy. Plán nevyšel a já se do Prahy vracela neznuděná.

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

Co mi rozbilo druhý týden byl výlet na Sněžku, na kterou jsme se vypravili s kamarády z vysoké. Plán byl jasný - vylézt nahoru. Jakkoliv. Plán to byl sice skvělý, ale realizace trochu pokulhávala. Chtěli jsme nahoře na Sněžce popřát spolužačce všechno nejlepší k narozeninám a tak jsme se rozhodli, že vyneseme nahoru dort a šampaňské. Dort jsme naložili do batohu kamaráda a šampus nesl zase další. Hned po prvních 100 metrech dortový kámoš spadl a přímo na ten batoh a osud dortu byl zpečetěn. Ten se šampusem pak spadl taky, ale naštěstí flašku a ani skleničky nerozflákal.

V prvním kilometru jsme se zvládli ztratit. Tedy, my jsme se vlastně ani neztratili, my jsme si to jen mysleli. Vydali jsme se tedy nesmyslnou zkratkou, která vedla rovnou nahoru a v tom propadajícím se sněhu pod nohami to nebyl úplně lehký terén. Hned v této části tripu mne začaly bolet třísla. Nakonec jsme se našli a pokračovali jsme dál. Počasí dole bylo krásné, to vidíte i na fotce. Na Růžovou horu jsme pak došli v pohodě a zjistili jsme, že vlastně nejsme tolik ztraceni.

Cesta z Růžovky byla v pohodě, dokud jsme nedorazili k největšímu stoupání. Zasněžená krajina sice vypadá krásně, ale stezka byla namrzlá a místy to byl led. Pod největším stoupáním začala i mlha a foukalo. Nevypadalo to vůbec příznivě a ještě jste se museli na každý krok pekelně soustředit, protože se taky mohlo stát, že šlápnete jen na led. Nepřipouštěla jsem si, že bych to mohla i vzdát. Doma se mi totiž smáli, co jsme si to vymysleli za kravinu a já jsem tvrdohlavec - chtěla jsem to prostě vylézt za každou cenu. Už jen kvůli tomu, že se mi všichni smáli. Vylezli jsme to. Sice jsme padali jeden za druhým, ale když jsme vylezli úplně nahoru, byl to krásný pocit.

Tedy do té chvíle, než nám došlo, jak hnusně nahoře vlastně je. Všude mlha a ledový vítr. Posílala jsem kamarádům fotky, že jsem na Sněžce, po druhé fotografii se mi ale zimou vypnul mobil a i já jsem měla chuť se někde schovat. Nakonec jsme zalezli do bufetu, co tam je. Do té malé dřevěné boudy, kde jsme se odhodlali vyndat dort. No, nebyl sice ve skvělým stavu a pád se na něm i trochu podepsal, chutnal ale skvěle. Když jsme se přejedli, začali jsme přemýšlet, jestli je vůbec dobrý nápad se snažit sejít tu ledovou cestu i dolů. Nahoru to bylo o držku a báli jsme se. Naštěstí jsme se rozhodli svézt se zpět na Růžovku lanovkou a z Růžovky jsme to hbitě seběhli. Cestou dolů jsme i zjistili, že jsme se vlastně předtím neztratili, ale jen jsme si cestu svým způsobem zkrátili.

Nebyl to lehký výšlap, ne pro člověka, který nesportuje a nějaký pořádný kopec si vyleze jednou do roka. Z té zkratky mne neskutečně bolely třísla. Nemohla jsem dokonce vylézt z autobusu, následně z auta a když jsem už byla doma a postel jsem měla na dosah, nemohla jsem vylézt schody. Vlastně jedno tříslo cítím do teď, jsem ale šťastná, že jsem do toho šla a že jsem se nenechala zlomit svou psychikou. Znám se. Kdybych si pod tím největší stoupáním jen na chvíli připustila, že to vzdám, nikdy bych tam ten den nevylezla. Vlastně jsem nepokořila jen tu Sněžku, ale i sama sebe. A za to jsem fakt šťastná.

Po tomto týdnu už následoval snad jen návrat do školy. Pamatujete, jak jsem byla minulý semestr nešťastná z toho jednoho předmětu? Můžete číst zde. Jo, tak takhle stejně bych tu teď mohla brečet u 4/6 předmětů. V minulém semestru mne právě ten předmět ale tak nějak naučil, že to vlastně není tak zlé, jak se to ze začátku může zdát. Sice tomu teď sama moc nevěřím, že to v klidu zvládnu, ale už alespoň nepropadám tolik panice jako minulý semestr. Jak asi zvládnu svůj první projekt, naprojektovat objekt sama? Jen s tím, že mne občas někdo nasměruje? Tak to netuším. Nebude to lehké, snad si ale na konci tohoto semestru budu moct odškrtnout 5/5 zkoušek a 1/1 zápočtu. Doufám, že to tak bude. 

Tak jsem se zase trochu rozkecala. Hlavně tedy o Sněžce, ale přišla jsem tam na to, jak přemoci svou hlavu a chtěla jsem si to uložit alespoň takto. Nebo i někoho motivovat. 

Jaký byl váš únor?

Na viděnou u dalšího článku,

Lenka

Sledujte můj Instagram - zde

Sledujte blog na Facebooku - zde

Přidejte se do giveaway skupiny - zde

V neposlední řadě sledujte můj blog přes GFC (v menu), jestli se vám tu líbí ♥