Výlet na Karlštejn a Velkou Ameriku aneb jak jsem poprvé stopovala

Ahojte,

konečně jsem najela taky na nějaké ty prázdninové aktivity a v neděli jsem se vydala s kamarádkami ze střední na výlet. Nevídáme se tolik, proto jsme byly šťastné, když jsme našly datum, který se hodil nám všem. Datum nakonec ale naprosto selhal, ale o tom až za chvíli. 

V devět jsme se sešly na Smícháči, kde jsem vůbec poprvé viděla Pendolino. No, děvče z vesnice prostě. Na Karlštejn jsme ale vyjely tím dvoupatrovým vlakem, kterým jsem náhodou už předtím jela! S námi do vlaku nastoupila parta ruským puberťáků, což nás trochu otrávilo. Ovšem jen do chvíle, než jsme zjistily, že jsme nakonec v jiném vagónu než oni. Cesta tam probíhala hladce, ani ne po půl hodince jsme stály na vlakové stanici na Karlštejně. Zaujalo mne, jak ten hrad není pořádně vidět. Je vidět jen z mála směrů. A ještě víc mne zaujalo, že v té vsi fakt někdo žije. Vydaly jsme se směrem hrad s celým tím zástupem lidí. A že jich bylo plno. Statečně jsme vylezly ten kopec na hrad, podívaly jsme se po nádvoří a vydaly se směr Velká a Malá Amerika. 

Pro pokračování ve čtení klikněte na:

Někdo, kdo mne sleduje už déle, může vědět, že na Velké Americe jsem byla už před rokem. Tehdy jsme s přítelem šli právě z Velké Ameriky na Karlštejn, tentokrát jsme to šly opačně. Holky tuto nádheru ještě nenavštívily a já jsem nebyla proti vydat se tam znovu. Byla jsem i ráda, že jsme nakonec zvolily opačnou trasu než já a přítel před rokem, protože jsem si tak nějak pamatovala, že cesta z Karlštejna na Ameriky byla horší než naopak. A měla jsem pravdu. Cestou tam jsme se docela zapotily a chvílemi si i zanadávaly, ale daly jsme to. Došly jsme k Velké Americe, sedly si na zem a vybalily si svačinu. Prostě Češky. A pak nastalo focení samotného lomu a i lom s námi. 

Když jsme se dofotily, vydaly jsme se zpět na Karlštejn. Celý den bylo horko, kamarádka nejvíc toužila po tom si smočit někde nohy. Když jsme se vrátily na Karlštejn, začalo trochu pokapávat a kamarádka hned říkala, že by mohlo začít trochu pršet. To ale neměla říkat, protože v tu chvíli se rozpršelo tak, jako kdyby nás někdo poléval kýblem s vodou. Snažily jsme se schovat pod stromy, ale nebylo to moc platné a skončily jsme docela mokré. Měly jsme jediné štěstí, že pršet brzo přestalo.

Celé upajdané jsme došly na vlakáč, sedly si na lavičku a těšily se domů. Měly jsme štěstí, zpoždění měl vlak v druhém směru. Náš přijel na čas, našly jsme si místo v patře, usadily si a oddychly jsme si, že jsme to zvládly pěkně na čas a bez stresu. Kousek za Dobřichovicemi se náš vlak zastavil a ta stejná kamarádka, co přivolala déšť, řekla, že určitě spadl strom na koleje. Byla totiž bouřka. No. Ani ne po pěti minutách začal strojvedoucí hlásit, že někde na trati je strom, že nemůžeme jet dál a že se budeme muset vrátit do Dobřichovic. Já už byla nešťastná, že nestíhám autobus domů.

V Dobřichovicích nás vyhnali z vlaku s tím, že pro nás do 60 minut přijedou autobusy. V ten samý čas byli lidé vyhnáni se stejnými instrukcemi i z rychlíku, který zastavil na koleji vedle nás. Vypadalo to před tím nádražím šíleně! Já úplně nesnáším takovýto davy. Vždycky jsem v nich taková misantropická a nervózní. Začaly mne napadat myšlenky, že si radši zaplatím taxi, než se mačkat s lidmi ze dvou vlaků v pár autobusech, ještě když jsme na ně měli čekat tak dlouho. S kamarádkami jsme po sobě začaly pokukovat a jedna z nás navrhla, jestli nepůjdeme stopovat. Já jsem od přírody poseroutka, takže jsem hned řekla, jestli si radši nezavoláme taxíka. Byla jsem ale přehlasovaná a vydaly jsme se na stop.

Tento nápad jsme ale neměly samy. Někteří lidé nám vyfoukli auto přímo před nosem. Nakonec se nám povedlo stopnout jednu paní. Během našeho stopování přijel na nádraží další vlak a před budovu nádraží vylezl třetí vlak. Lidi se před nádraží ani nemohli vejít, někteří stáli i na silnici, což štvalo řidiče, kteří pak odmítali zastavovat stopujícím lidem. Haha. Paní nás hodila na Zbraslav a během čtvrt hodinky jsme byly zpět na Smíchovském nádraží. Jak jsem byla ze začátku proti tomu stopování, tak jsem pak byla šťastná, že už jsem v Praze a že nemusím už nikde čekat, kdy náhodou přijedou autobusy a do kterého se vejdeme. Těšila jsem se do postele. Už jsem i měla vybraný autobus. Jenže ten přijel až po půl hodině. A málem naboural. A tímto naštěstí tento den skončil. Výlet byl krásný, ale takovéto cestování mne nějak nechytlo.

A to by bylo pro dnes ode mne vše. Jaké máte vy zkušenosti se stopováním? Stopujete a nebo se toho spíš bojíte?

PS: Na facebooku mi chybí pořádná skupina na sdílení giveaway, takže jsem jednu založila a doufám, že se pořádně rozroste. Pokud ji chcete podpořit a dovědět se o různých giveaway, skupina je zde :)

Mějte se krásně,

Vaše