Vzpomínky na sníh

Ahojte,

zrovna tento týden napadl první sníh. Já sníh moc ráda nemám a hned to ve mne vyvolalo vztek, že teď sníh je a na Vánoce ne. Na Vánoce by mohl být. A on ne, on je teď. Bláznivé počasí. Když jsem to ale letos viděla, vzpomněla jsem si, jak jsem první sníh a celkově sníh prožívala, když jsem byla malá a rozhodla jsem se se s vámi o to podělit. Můžete rovnou zavzpomínat se mnou.

Když jsem byla malinká, sníh jsem milovala. Pokaždé jsem na něj čekala jako na smilování a vždy, když napadl alespoň nějaký náznak sněhu, vyběhla jsem ven s velikým igelitovým pytlem a klouzala jsem se na něm. To, že jsem jezdila spíše po trávě mi ale nevadilo, přece byl první sníh. Když připadl ještě více, vytáhla jsem boby. K jedněm Vánocům jsem dostala ty s volantem, ty jsem úplně milovala. Byla jsem schopná trávit celý den na bobech venku. Občas jsem tam zůstávala do tmy a mamka pro mne musela chodit, ať už jdu domů. Když jsem byla starší, rodiče se mne pokoušeli učit lyžovat, ovšem neuspěli. Naučil mne to až instruktor v lyžařský škole. 

Další oblíbená činnost byla stavění sněhuláků. Vždy jsem netrpělivě čekala na sníh, ze kterého se sněhuláci daly stavět. A on byl pořád ten zmrzlý sníh, ze kterého to fakt nešlo. To byly vždy mrzuté obličeje a mamka mne musela uklidňovat, že ono to přece jen přijde. A pak to přišlo. S bratrem a bratrancem jsme stavěli jak o život. Ať už klasické sněhuláky nebo iglú beze střehy. Já jsem si k tomu jednou dokonce postavila ze sněhu i gauč, jen škoda, že byl tak studený! Ale zpět k těm sněhulákům. Našla jsem pro vás dokonce nějakou fotku. První sněhulák je můj. Další je bratrovo a poslední, který není skoro ani vidět, je bratránkovo. Takový chcípák! Ale jak nás to bavilo. 

Ten druhý krasavec je tedy už starší, stavěly jsme ho s kamarádkou někdy před čtyrmi roky nebo nějak tak, Říkaly jsme mu "chytrý sněhulák". :D

Další činnost, bez které jsem v zimě nemohla být, je stavění bunkrů. Tento mi zrovna postavil táta, to bych ještě jako takhle malé škvrně nezvládla. (Ano, tolik sněhu bylo!) Jak jsem ale rostla, stavěla jsem si bunkry sama. Když se mi nechtělo jít na boby, postavila jsem si bunkr, kde jsem pak klidně ležela. Během stavění jsem vždy ztratila nějakou lopatku, dostala jsem vynadáno, lopatku jsem musela jít okamžitě najít a příště mi ji už nechtěli půjčit. Stejně jsem si ji vzala a šla jsem si postavit další bunkr. Stejně jako sněhuláky jsme bunkry stavěli hlavně s bratrancem a bratrem.

A přesně tady jsme ty bunkry stavěli nejradši. Táta vždy vyházel sníh ze dvorku a v té kopě sněhu jsme si kopali bunkry. A byli jsme šťastní, že už si je nemusíme stavět jen ze židlí a dek, ale že si můžeme udělat bunkr ve sněhu. Jednou jsme si takové bunkry postavili, když byl Masopust. (Lidé se převlíknou za různé pohádkové bytosti, filmové postavy, prostě cokoliv je napadne a chodí po vesnici a u každého domu něco dostanou - nejraději mají rum, grog a domácí koblihy, které se právě na Masopust pečou.) No a jak k nám šli už nalití a ještě v těch maskách, tak jsem se jich vždy hrozně bála. Takže jsme si jeden rok řekli, že si postavíme bunkry s dírami, kterými je budeme pozorovat, protože jsme mezi ně nechodili, báli jsme se jich. A fakt jsme to udělali, i když já jsem byla podělaná až za ušima. Vše proběhlo v pořádku, nikdo pozorovací díry neodhalil. Masky už skoro odcházeli, když dva z nich vzali lavičku a hodili ji do kupy sněhu, přesně tam, kde měli bunkr bratr a bratranec. A to nás prozradilo. Od té doby jsem maskám blíže nebyla, strach z opilých lidí mi zůstal a já se radši každoročně zavírám doma. Přesně tak, jak jsme to dělali před tímto rokem. Pěkně doma a pozorovat je z okna.

Ještě jednu vzpomínku z dětství na sníh mám. Bydlím ve vesnici, do které se dostanete po silnici, která je téměř celou cestu do kopce. Není moc udržovaná, je to taková ta klasická vesnická silnička, do které jedou silničáři párkrát a vždy jen před tím, než má jet autobus. Občas to ale taky nevychytali. A jak byli zimy dříve tužší, stávalo se několikrát, že autobus prostě nevyjel, že se k nám nedostal a nebo prostě že zapadl po cestě. Pak se nešlo do školy a to bylo super. Horší ale bylo, když zapadl po cestě domů. Jeden řidič zvládl zapadnout při jedné jízdě dvakrát za sebou na tom samém místě. Prostě zapadl, traktor ho vytáhl a on než se rozjel, zapadl tam znovu. Občas jsme se takhle nedostali domů, když jsme jeli autem. To už bylo trochu horší. To jsem se nedostala domů ze školy. Ale nejít kvůli tomu do školy, to bylo fajn, co si budeme povídat. Teď už to tu takové není, sice silnice kloužou, ale ne tak, abychom zapadli a nebo nevyjeli kopec. Už se to učím i já a už jsem si nějaké ty klouzavé zasněžené kopce vyjela. No nechtěla bych jet ten, který kdysi táta vycouvával, protože popředu to prostě nešlo...

A jak jsem se už zmínila, že jsem se naučila lyžovat. Rodiče nás hodně brali na lyže. Ať už jen v Česku, později i do Rakouska, do Alp. Vždy jednou za rok jsme vyrazili asi tak na 3-4 dny jen lyžovat. Do toho jsme občas sjeli na sjezdovku, na kterou to od domova máme nějakých 20 minut autem. Lyžování mne taky bavilo, jen si pamatuji, jak mi pořád mrzli palce u nohou.

Jéééj, tolik nostalgie v jednom článku. Ale je to zas něco nového tady na blogu. Možná ještě nějaký takovýto článek vydám. Já si u toho skvěle zavzpomínám, zapíšu si to sem a už na to nezapomenu. A vy si můžete zavzpomínat se mnou. 

Jak si vy pamatujete sníh, když jste byli malí? Taky jste ho takhle milovali a blbli v něm?

Vaše