Život na vesnici

Ahojte,

zrovna mám takovou tu náladu typu "blbá vesnice, není tu co dělat", tak jsem se rozhodla Vám sepsat, jak se mi tu žije. Jen pro upřesnění, bydlím ve vesnici, která má cca 50 obyvatel, z toho 90% jsou důchodci. Nemám tu žádné kamarády a s důchodcema tady si nerozumím, protože to jsou takoví ti klasičtí vesničané a já se už od malá spíš cítím jako holka z města. 

Není tu co dělat

Nic tu není. Mám ráda procházky po městě, koukání do výloh, pozorování lidí, aut. A tady ve vesnici? Auto tu projede jedno za dvě hodiny, lidé většinou nevylézají protože mají problémy s klouby a o výlohách se také mluvit nedá, je tu jednom jedna hospoda, která výlohu prostě nemá. Není to tu pro mne, cítím se tu špatně, není tu žádný ruch. A jestli teď chcete namítat, že nevím, co je ruch, tak vím. Strávila jsem rok v Praze.

Čas tu vůbec neubíhá

Možná se to někomu zdá jako plus, ale vzhledem k bodu jedna tu prostě nemám co dělat. A pak to prostě neutíká. Když se jdete projít na náves, jste za 15 minut doma. Nemám tu žádné kamarády - nemám si s kým zajít popovídat, takže se tu po pár dnech prostě cítím hrozně sama. Rodiče zaujímají takovéto "zabav se sám", takže že by třeba navrhli nějaký výlet a nebo společnou aktivitu, to ne. A když náhodou jo, tak to táta kvůli údajnému nedostatku času prostě zatrhne.

Všichni tu o všech ví VŠECHNO

Mám ráda anonymitu, kterou mám ve velkém městě. Kdy prostě nevylezu z baráku a nebudou mne stavět lidé s tím, že o mne slyšeli toto a toto a jestli je to pravda. Bojíte se vyjít z baráku v něčem jiném než v teplácích, aby si o Vás babči neříkaly, jak jste vyfintěná. Nemám kvůli těmhle kecům ani chuť chodit ven. Další kapitolka sama pro sebe je, když dlouho nevidíte nějaké důchodce a ti pak na Vás už z dálky řvou "Jo, to je tamta, ta ale vyrostla od té doby, co jsem tě viděla naposled!" 

Příroda

Teď to nemyslím tak, že mne tady příroda štve, to ne. Ale jak žiju doslova mezi lesy a beru přírodu jako samozřejmost a díky tomu ji nedokážu ocenit. Když jedu s někým na výlet do přírody, tak jsou všichni nadšení z krásných výhledů, stromů a přírody prostě a já jenom krčím rameny a "hm, strom, hm příroda, hm výhled". Život na vesnici mi vzal nadšení z přírody.

(Ne)autobusy

Chcete se někam dostat? Dobře, v pracovní dny máte šanci, ale jenom třikrát denně. O víkendu a o svátcích jste nahraní. Bez auta se tu prostě nehnete. Když ale nemáte vlastní auto? Zbývá mi jen pučit si to rodičů, kteří nejsou úplně nadšení, když je to moc často a samozřejmě mají přednost oni. Takže když prostě nemají náladu půjčit mi auto, sedím doma. Když ho chtějí mít oni, sedím doma. Ještě tedy můžu zvolit pěškobus, ale to taky není úplná sranda, když nejbližší město, odkud něco jezdí je 10 km daleko. A když mám štěstí a něco zrovna jede, můžu nastupovat doslova na louce, "jenom" 3 kilometry od baráku. A brigáda? No, těžko se na ní dostanete.

Důchodkyně, které se nemohou vystát

Máme tu dvě ukázkové. Bydlí ve stejném domě, každá tam má svůj byt. A ony místo toho aby si spolu povídaly, sedí doma, koukají na televizi a když se dostanou mezi lidi, pomlouvají se, posílají lidi proti té druhé a když se někdy setkají, nejradši by si vyškrábaly oči. I když tohle možná není tak extrémně něco, co by mne štvalo. Mne totiž do těchto válek ještě nezatáhly, já jsem zatím ta, co se jim směje. Jednou se jedna té druhé ptala, když ji viděla jak někam jde a ptala se jí, kam že to jde. A ta druhá jí odpověděla: "Do prdele du, babo." 

Žádný obchod

Není tu ani žádný krámek, ani malinký. Hodně bojuji s tím, že vždycky dostanu na něco chuť a doma to prostě nemám. Ve městě bych si to došla koupit a problém by byl vyřešen, ale tady musím spolknout všechny mé chutě a počkat až se dostanu do města, ale to už budu mít všechny tyhle chutě dávno spolknutý. 

To by bylo pro dnešek ode mne vše. Snad jste si udělali obrázek o tom, jak je složité bydlet na vesnici. Teda alespoň mne to tak přijde. 

Papa, Vaše

snapchat: lenulkaaa