Jak si nechat zkazit náladu v několika krocích

Ahojte,

dlouho (no snad hodinu) jsem přemýšlela nad tím, jestli vůbec tento článek napsat. Nebude to dost pravděpodobně nic veselého a jestli mne sledujete už od mého předchozího blogu, tak víte, že já takového smutné typy článků nemám vůbec ráda. No, ale rozhodla jsem se ho sepsat z jediného důvodu tedy, a to protože se chci jednou zasmát tomu, jak jsem hrotila první neúspěch u zkoušky. Takže se mi za to klidně můžete i smát, já se k Vám později přidám. :D

Ale aby to nebyl jenom zkouškový článek. Už celý den mám takový dost nepovedený. Napadl sníh, což bývá docela problém pro nás vesničany, kteří dojíždí autobusem z kopce, do kopce, po silnicích, o kterých sami silničáři říkají, že tam je to jedno, tam se jezdí jednou za dvanáct hodin. No, autobus s k nám přijel sice včas, ale včas rozhodně nepřijel do městečka, kde přestupuji. Nestihla jsem tedy první spoj. Tak jsem si říkala, že to nevadí, tak pojedu tím druhým, tím pořád stejně ten autobus do Prahy stíhám. Druhý autobus přijel přesně načas, ale ten další, na který tam čekal, ne. Takže nevyjel načas a já nestíhala. Když po pěti minutách se rozhodl, že konečně vyjede i bez nich (ještě tu byla šance, že to stihnu), autobus, na který se čekalo, konečně přijel. Ale než všichni lidi přestoupili, bylo o pět minut dýl a to už mi teda bylo jasné, že to nestihnu. Volala jsem mamce a ta na ČSAD, jestli ten autobus chvíli nezdrží. Tak prej jo. Nakonec bylo díky mne tří minutové zpoždění a já si říkala, že když jsem zvládla tohle, tak už mne žádná zkouška nerozhodí. Ale rozhodila...

Už u teoretické části jsem si nebyla vůbec ničím jistá, ale pořád jsem si říkala, že nějaký hodně zlý Éčko by to hodit mohlo. Pak rozdali příklady a mne bylo jasné, že končím. Ze třídy jsem vycházela s naprosto vražednou náladou a nechápala jsem, jaktože jsem to nevěděla, když jsem se na to učila 4 dny. A bylo mi to jasný. Všechno mi bylo jasný. Ale najednou to prostě nevyšlo. A chtělo se mi brečet. Ale ještě jsme čekali na výsledky hodinu a půl. Za tu dobu jsem se docela i smířila s tím, že to prostě nevyjde a že budu mít Fko. A pak mi ho i dali. Nejhorší je sedět v tý třídě s těma 30 lidma a tvářit se, že nebrečíte, když brečíte. A pak ještě jít podepsat to Fko a tvářit se přitom, že nebrečíte, když už jste všechny slzy v zápalu maskování spolykali. Když se vám to konečně povede podepsat, jdete s tím, že prostě utečete a někde se zavřete a v klidu se vybulíte. Ale ne, další omyl. V tu chvíli vás chtějí kamarádi v dobré víře, že dělají dobře, uchlácholit. Ale čím více vám říkají, jak to nevadí, že je to dobrý, tím více se vám všechny ty spolykaný slzy vrací. Když se vám konečně podaří opustit učebnu, vidíte před sebou prázdnou chodbu a říkáte si, že teď by to šlo. Nejste si ale jisti, jestli chcete, aby vás někdo při bulení kvůli "blbému" Fku viděl. Tak se rozhodnete, že si to raději nechápe na doma. Odhodlaným krokem a s hlavou dolů odcházíte. Ty slzy se vám pořád derou do očí a vy se to snažíme co nejrychleji rozmrkat, ale v tu chvíli přichází i pláčová nudle, kterou do sebe nasajete zrovna před největším hloučkem lidí. Pak už se jen snažíte tuto chybu víckrát neopakovat. Vycházíte ze školy, ale jako naschvál zrovna potkáváte hodně lidí. I své kamarády. Tváříte se jakoby nic, mě to přece nepoloží. A v duchu se stejně už vidíte, jak ležíte na posteli a bulíte do polštáře, takže si téměř nevšimnete, že už bulíte doopravdy. A tak zase začnete vše rozmrkávat, tvářit se, že jste naprosto v pohodě a skloníte hlavu zase co nejníže k zemi a s trochou štěstí nenapálíte do osvětlení. Čím více se blížíte k domovu, tím více si říkáte, proč vůbec chcete brečet. Vždyť je to přece zbytečný, ze školy vás nevylili. Nic takového, Přijde Vám prostě zbytečný. A pak na pokoji už bulíte jenom z toho důvodu, že jste se na to vlastně celou dobu tak těšili. No a když už v tom jednou jste, tak aspoň pořádně dlouho, aby to vůbec mělo cenu. A pak vám dojde, že tímto stejně nic nezměníte a dostanete silný záchvat učení se, který stejně skryjete za vlastní potřebu napsat článek o tom, jak jste neschopní...:D

Tak doufám, že Vás toto alespoň trochu pobavilo v tomto blbém období. Nepsala jsem to z důvodu, abych Vám tu brečela, ale abych se tomu jednoho krásného dne mohla zasmát. A Vy ostřílení zkouškaři, se už určitě smějete, jak je možné kvůli jednomu nezdaru v prvním pokusu takhle vyvádět...

Vaše

PS: Sice jsem měla špatný den, ale můžete mi ho zlepšit, když se zapojíte do mé GIVEAWAY <3